Krásné plány, ve kterých jsem měla zejména kino a pak nějakou tu procházku (a hlavně romantiku) nakonec vylepšil fakt, že jsem v pátek zjistila, že domácnost dokonce opouští i babička a my tudíž budeme mít ještě více soukromí. No paráda.
Samozřejmě teď v tomto příběhu nepřijde nic neočekávaného. Asi to znáte. Člověk míní a život mění. Hned v pátek to začalo. Ještě v době, kdy jsme vezli dcerku na autobus. Kromě toho, že Barča se celou cestu mračila, protože zjistila, že máme domluvenou a částečně zaplacenou zahraniční dovolenou v době mimo prázdniny a ona bude muset přetrpět dopisování zameškaného učiva, tak také my s manželem jsme jaksi nedokázali do naší debaty přenést svátost volného víkendu. A zcela bezostyšně a úplně neromanticky jsme na sebe vrčeli. Dobrý je, že už vážně ani nevím kvůli čemu. Poté jsme sice válečnou sekeru zakopali a šli do toho kina, ovšem po mém zhodnocení manželem vybraného filmu Hobit, už začalo být zase trochu ticho. A to jsem jen řekla, že nějak nechápu, proč je hlavní dějová linie zaměřená na bojové scény. Takže páteční součet: kino ano, romantika ne a pak spánek bez pusy.
Druhý den jsme to oba však pojali úplně jinak. Muž mě nechal dlouze spinkat, já mu ještě v noci napsala romantický vzkaz a on mi na něj odpověděl. Pak naplánoval krásnou vycházku v Průhonickém parku a poté, že mne vezme na pozdní oběd. No nádhera. Venku svítí slunce, třpytí se na mírném sněhovém poprašku a my dva jdeme ruku v ruce Průhonickým parkem a povídáme si. Sebou jsme vzali naší sedmiměsíční psí slečnu, takže jsme kromě radosti jeden druhému potěšili i tohoto člena rodiny.
No a právě, když jsme pomalu začali uvažovat o návratu a návštěvě restaurace, tak se naše hafina (tak jí říkám já) rozhodla, že nezapomene na svůj lovecký pud a jala se pronásledovat stopu nám neznámého zvířete. Byli jsme v klidu, jelikož to se už párkrát stalo a tak do dvaceti minut se nám vrátila. No zrovna dnes ne. Takže nakonec jsme přestali s romantickým povídáním a chozením ruku v ruce a začali zrychleně chodit po parku a cestou pískat a volat.
Mimochodem, to pískání, přestože logicky chápu jeho smysl, ve mne začalo postupně vyvolávat čím dál větší vztek. Nakonec dostoupil takového vrcholu, že už to na mě poznal i manžel a rozhodl se, že je čas, abychom se raději při hledání rozdělili. No a zrovna v tu chvíli zavolala paní z informací, že nám tam naší hafinu někdo přivedl (to byl můj nápad nechat tam na nás číslo).
Tato skutečnost opět přelila celkovou náladu do velmi radostné a pak už nic nebránilo dalším romantickým plánům. Tedy nakonec večeře místo pozdního oběda a pak už jen romantický večer doma: Jen my dva a utahaný pes.
Takže poučení zní: Když to nevzdáš, tak nakonec na romantické plány může i dojít!