Blogerka Jana: Mé setkání s vlastní smrtí

Měla jsem opravdu jiný víkend. Jelikož velice ráda zjišťuji, co je pro mě na tomto světě důležité, co mě baví a co mě naplňuje pocity štěstí, tak podnikám i různé aktivity, které mi v mém poznávání pomáhají.
Blogerka Jana: Mé setkání s vlastní smrtí

Navštěvuji různé kurzy. Některé jsou vzdělávací a jiné prožitkové. No a tenhle víkend jsem se vydala na seminář, který se zabýval něčím, co je pro nás často největší tabu nebo strašák. Seminář s názvem Univerzální zkušenost se zabýval setkáním s vlastní smrtí. Možná to může vypadat trochu morbidně, ale vlastně jde o zkušenost, která na tomto světě čeká jednou každého z nás, a tak mi přišlo fajn o ní popřemýšlet v době, kdy ještě nejsem bezprostředně konfrontována s nutností se s tím vyrovnávat.

Jelikož jsme na semináři přislíbili, že nebudeme prozrazovat to, jak je veden, s ohledem na další účastníky, kteří by tím byli ochuzeni o možnost prožít si vše tak, jak to přichází, tak zde nebudu popisovat nic z technik a způsobů. Přesto bych se ráda podělila o to, co mi tento víkend přinesl.

Vůbec jsem si dopředu nedovedla představit, jak moc se na sebe díky němu podívám a co jsem schopna se o sobě dozvědět. Měla jsem dojem, že už se přece dost znám a vím, co od sebe mohu očekávat. Opak je pravdou. Během těch tří dní jsem zažila spoustu vnitřních bojů a taky emocí, které se mi opravdu dařilo před sebou celkem úspěšně zatajovat. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak často schovávám za humor něco, čeho se vlastně bojím, a taky co je pro mě v životě skutečně důležité a které věci jsem třeba kvůli strachu ještě nedokázala někomu říct. I když to vlastně znamená, že v tu chvíli nejde o upřímný vztah, jelikož nedokážu riskovat, že o ten vztah přijdu. Pak mi ale secvaklo, že se vlastně bojím o vztah, který není tím pravým, když v něm nejsem celá sama za sebe, takže o co se to vlastně bojím? Bojím se o ztrátu iluze toho, že nějaký vztah mám.

Taky jsem si uvědomila díky ostatním účastníkům, jak moc jsme si jako lidé podobní. Řekla jsem tam o sobě něco opravdu niterného a také takového, o čem se běžně moc nemluví, jelikož to není příliš společensky uznávané.  A místo odsouzení se mi dostalo poděkování za moji upřímnost. No a také několik přiznání, že podobné věci prožívají i ostatní, ale rozhodně se o tom bojí mluvit.

Sama si odnáším pocit většího přijetí sebe sama se vším všudy. Mám dojem, že častý společník mých myšlenek – pocit viny – se poněkud zmenšil (možná i zmizel) a rozhodně se tím netrápím. Vlastně pokud to tak zůstane, tak se mi po něm ani moc stýskat nebude.
Rozhodně doporučuji takový seminář zažít, jelikož dle mého neexistuje lepší perspektiva než pohled na vlastní smrtelnost, která vám rozhodně pomůže utřídit zrovna ty vaše životní hodnoty. A ty bývají opravdu rozdílné od hodnot, o kterých se běžně mluví a které jsou společností uznávané.

Podle mě je opravdu dobré si uvědomit, zda žiji tak, abych v okamžiku smrti ničeho nelitoval, nebo alespoň ne většiny života. Vypadá to, že básním o semináři o smrti, ale dle mého se spíše jednalo o seminář zaměřený na skutečný a smysluplný život.

Tak zase někdy ahoj!

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře