Tento chabý pokus se mi vydařil o víkendu. Manžel a synek měli oba narozeniny a já se těšila, jak jim udělám extra rodinný oběd, nad kterým si budou všichni, včetně pozvaných rodinných hostů jen pomlaskávat. Očekávala jsem, že bude vše skvělé a já pak budu jen se skromným úsměvem přijímat pochvalné ovace.
Mimochodem, jsem dost pyšná na to, že jsem před deseti lety porodila syna manželovi přímo k narozeninám. Pyšná jsem trochu bezdůvodně, jelikož to zařídila více příroda nebo náhoda, ale i tak, není to přeci zcela běžný dar.
No nic, zpět k mé kuchařské eskapádě. Naplánovala jsem uvařit svíčkovou s domácím knedlíkem (ten jsem zkoušela poprvé), pak upéct dort, no a pak už jen nějaké jednohubky a pochutiny.
Oslava byla v neděli a tak jsem měla celou sobotu na přípravu. Už v pátek jsem svíčkovou prošpikovala a naložila, aby to bylo opravdu poctivé. Jindy maso dusím bez nakládání a celkem se mi daří jej udělat dobré. V sobotu jsem pak strávila asi sedm hodin tím, že jsem svíčkovou nejprve pekla a pak ještě vařila, aby bylo maso opravdu měkké a mezitím se věnovala domácím knedlíkům podle hrnkové kuchařky. Jenže, i když jsem celkem dodržela poměr, tak těsto bylo pořád řídké a já doma už neměla hrubou mouku, tak jsem to doplnila polohrubou. Přeci v tom není takový rozdíl. Ale asi je, jelikož knedlíky byly podezřele tuhé a ještě divně mazlavé. No nic, upeču dort a bude. Jenže na to přišel muž a mé první knedlíky v životě ohodnotil jako opravdu nepoživatelné. To mě uvedlo do zoufalého vzteku a začala jsem na něj vrčet, že to tak děsný není a když tak je můžeme koupit ještě v obchodě, aby si každý mohl vybrat, který knedlík chce. A on, že je akorát přehnaně kritický a vůbec. Na to odvětil, že mi nemůže nic říct a že neumím přijmout kritiku a odešel...
Tady malá vsuvka. Já si opravdu nemyslím, že bychom měli být schopné přijímat ochotně kritiku. Co je to za nesmysl? Mám prostě stát a nechat někoho říkat o mých výtvorech, že jsou strašné, nebo o sobě, že jsem špatná? A ještě mám být vděčná, že mi někdo konečně řekl pravdu a tím mi podle něj opravdu velmi pomohl? Prostě to beru tak, že kritika je opravdu jen nevyžádaná a ještě dost neomalená rada. Protože kdyby mi chtěl pomoci, tak se může zeptat, zda o takovou pomoc stojím a nebo, co bych v tu chvíli potřebovala.
Přesto jsem se rozhodla nepovolit ve svém odhodlání udělat dobré jídlo a doběhla pro další nákup a udělala knedlíky nové. Byly lepší, ale stále nic extra. Svíčková se dle mého chuťově vydařila, akorát byla díky pečení více tmavá, než jsme zvyklí. Dort se vydařil, takže jsem usínala celkem spokojená, jak jsem připravená.
No, jenže u oběda manžel ochutnal, pak zavrtěl hlavou, zabručel jen: No, prostě ne (překlad zní asi jako, že to není svíčková) a dál, že nebude nic říkat. Takže jsem pak křičela a trochu i brečela ještě jednou… Říkala jsem mu, že vůbec nerozumím tomu, jak to, že mně to chutná jako svíčková a ostatním většinou taky, dokonce si to někteří i velmi pochvalovali, tak jak to, kurňa, může takhle shodit?! Dokonce jsem ho podezřívala, že to dělá schválně, že je zaujatý a tak. Oslavu jsme si tím naštěstí pokazit nenechali a synek i manžel měli radost z dárků a ostatních dobrot.
Já si pak řekla, že opravdu asi nemá cenu snažit se přehnaně. Normálně nevěnuji vaření takovou dobu a vůbec se tím nestresuji a většinou to dopadá úplně poživatelně a dostávám i ty vytoužené mlaskavé odezvy. Takže snaze nazdar a zpět má lenivá lehkosti a bezstarostný přístupe. Když se mi totiž něco náhodou jindy nepovede úplně super, tak nejsem aspoň naštvaná, že jsem se na tom nadřela.