V jednu chvíli se vedle nás zastavila rodinka - tatínek, maminka a asi tříletý chlapeček.Měl jasno, namířil si to přímo ke Kinder vajíčkům a jedno chtěl. Maminka se tvářila odmítavě a řekla vyhýbavě, že ne. Chlapeček už váhavě povídal, že uvnitř je hračka. A na to už rázně reagoval tatínek a jal se mu vysvětlovat, že uvnitř stejně bude nějaká blbost... Kinder vajíčko mu nekoupili, chlapeček zklamaně odešel.
V podstatě žádný velký problém. Ale výborný příklad toho, jak neuznáváme tužby našich dětí, jak je hodnotíme, jak je odvádíme od nich samých, jak nejsme pravdiví, jak málo dopřáváme radost sobě i dětem a jak jsme přesvědčení, že víme lépe, než ony samy, co je pro ně dobré.
Také reguluji počet sladkostí, které syn sní. A když se rozhodnu, že toho je moc nebo tohle ne, řeknu pravdivě, o co jde, ať už je to, co chce. Např. „Nechci, abys jedl tolik sladkostí proto a proto.“ Pokud je jeho přáním např. dražší hračka, na kterou v tu chvíli nemám, uznám jeho právo si ji přát a prostě řeknu: „Teď na ni nemám peníze,“ a navrhnu mu, ať si ji přeje a on ví, že když si ji bude ze srdce přát a nelpět na tom, nějakým způsobem ji nakonec dostane. V realitě se mu přání už několikrát vyplnilo...
Jakmile totiž budeme přesvědčovat děti, že jejich přání je nesmysl, že si mají přát něco jiného, navádíme je na slepou uličku od nich samých. Pokud to budeme dělat opakovaně, ztratí svůj směr, pro který se narodily a hlavně nebudou věřit svým pocitům.
Daniela
kineziologie, léčebná práce s emocemi
www.terapieodpustenim.cz
www.facebook.com/RespektujiciVychova