Sledujete seriál Ohnivý kuře? Malvína Slepičková, kterou hraje Linda Rybová tam svého manžela (Michala Suchánka) oslovuje Květáčku, Tuříne, Petržílku, Brutnáčku. Roztomilé.
Speciální slovník plný laskavých přezdívek (samozřejmě nejen z říše zahradníků či kuchařů) k rodinnému folkloru patří a vypovídá o stmelené, tvořivé a pozitivní energií natřískané rodině.
Jinde v zahraničí se můžou vyřádit nejen na přezdívkách, ale rovnou na jménech. V Česku můžeme zatím jen zírat na kreativitu hollywoodských celebrit, které rozdávají jména jako „Jitřní vánek“ nebo „Pramenitý potůček v nočním svitu“, neb na české matrice vám zapíší jedině jméno už existující.
Nicol Kidman si bez problémů může dovolit pojmenovat dceru „Neděle“. Proč byste ale „Sunday“ nebo „Nedělovník“ nemohli říkat Honzíkovi, který si o víkendu rád přispí?
V některých rodinách dokonce všelijací Kocourci, Miláčci nebo originálnější Brutnáčci zastíní samotné jméno. Proč ne. Psycholožka Anita Michajluková uklidňuje: „Ve školce a ve škole děti a učitelky obvykle používají jména, takže nehrozí, že by vaši potomci vyrostli, aniž by věděli, jak se jmenují. Nemůžu se ale nezeptat: když rodiče neoslovují svoje dítě některou ze základních podob jména, proč mu to jméno dávali?“
Jméno je základ
No právě, jméno je základ. Vybírali jste přece pečlivě, abyste nechali do rodného listu zapsat to nej, tak ho teď nenechávejte jen tak ladem. Navíc díky skvělé češtině můžete komolit, zdrobňovat, prodlužovat, zkracovat…
Alespoň u nás doma to tak funguje. A komolení (nebo spíš vylepšování) mají rády nejen naše děti, ale i jejich kamarádi. Když k nám přijde třeba spolužák Adam a já mu řeknu „ahoj, Aduško“, polichoceně se zazubí. Kámoška Valerie zase spiklenecky zamrká, když ji oslovím „Valouši“.
Podle Anity je logické, že když jsou děti malé, jejich jména většinou zdrobňujeme a všelijak komolíme. „Prostě to patří k jejich věku. Ještě ve školce málokdo řekne ´Petře´ - spíš jde o ´Péťu´. A postupně se dítě samo cítí víc Petrem...“
Základní podobu jména užíváme hlavně v případech, kdyby chceme působit přísně a dítěti něco vytýkáme. „Ani na tom není nic divného,“ glosuje psycholožka. „Dáváme najevo, že momentálně pro nás prostě syn není Toníčkem, protože zničehonic vběhl do silnice nebo po sestře hodil hračku.“
Osobně ji doporučuji tu a tam použít i v situaci, kdy se neděje nic dramatického. S příjemnou intonací – ne rozzlobeně.
Ať vaše dítko nedopadne jako já, která se ještě jako zasloužilá matka dvou dětí ošívá, když jí někde někdo osloví „Aleno“. Okamžitě mi naskočí, že jsem zřejmě něco provedla, protože v dětství mi tak říkali jedině ve chvíli, kdy jsem zlobila. Jsem případ pro psychologa?
Ano, Alenka má problém
Protože Anita Michajluková je kamarádka a já zrovna nejsem v roli klienta, a tak nerozebírá moje psychické bloky, ale vypravuje mi o svém kamarádovi. Má prý už dospělého syna, kterého oslovuje Kájo.
Ten už prý má taky kloučka – taky Káju. Takže se to dost plete. No jo, ale kamarádovi nejde z ničeho nic začít říkat synovi dospělácky „Karle“. Ukázalo se, že ho vlastně pořád považuje za malého, a tím pádem za ne úplně schopného se o sebe postarat.
Svým „Kájovitým“ přístupem mu vlastně nedovoloval dospět, což Kája podvědomě cítil a vytvořil si k tátovi obranný postoj…
Vidíte, co všechno se může skrývat za zdánlivě obyčejným oslovováním? Jak nedostatek vřelých komolenin, tak nedostatek základní podoby jména může způsobit škody.
Proto uzavřeme takto: Milující máma umí používat jako hřejivé novotvary, zkomoleniny a zdrobněliny (ne nadarmo se jim říká „citově zabarvená slova“), tak trochu zchladit žáhu a nechat Betynku vyrůst do sebevědomé Alžběty. K harmonii je potřeba od všeho něco.
Ke jmému si hledáme cestu
Ke svému jménu (a sami k sobě) si někdy hledáme cestu docela dlouho. Podle Anity Michajlukové se může stát, že si svoje jméno oblíbíme až časem: „Obvykle v dětství projdeme fází, kdy se zamilujeme do nějakého úplně jiného jména, než nám rodiče vybrali, ale to je taky normální…“
Pokud děcko jméno vyloženě trápí a nemůže se s ním sžít, vyprávějte mu třeba, jak jste ho s tatínkem vybírali. Nějakou vtipnou historku, nebo příběh o jeho jmenovci, který vás inspiroval…
Cokoli, co mu pomůže vidět svoje jméno v lepší perspektivě. Dnešní doba je skvělá v tom, že se nosí všechno. Neexistuje jedna jediná univerzální móda, co se týká oblečení, a ani pojmenování.
Líbí se mi, že už se dnes nikdo nepohoršuje a neošklíbá, když se objeví Justýna (dcera herečky Jany Bernáškové), Jasmína (dcera Kristiny Kloubkové), Ronja (dcera Báry Polákové). Potkat můžete Barnabáše, Brajena, Kajetána nebo Tonyho, mezi holkami Dafinu, Melody, Stázu nebo Tiffany.
Třeba tenhle článek jsem psala v den, kdy má svátek Kazimír. Zjistila jsem si, že v Česku žije momentálně 213 Kazimírků, Kazíků, Kazoušků.
Věkový průměr je sice šedesát čtyři let, takže pravděpodobnost, že ho právě některá z vás chová v náručí, je malá, ale znamená to, že tohle jméno slovanského původu se líbilo dvěstětřinácti maminkám. A proti gustu žádný dišputát.
Hypokoloristika
Chcete vědět víc o domáckých, mazlivých podobách jmen? Odborně se jim říká hypokoristika (slovo řeckého původu). Užívají se v domácím nebo prostě neformálním prostředí.
Může jít jak o jména vlastní (tzv. propria) – Pepíček, Fanda, Jožka, nebo obecná (tzv. apelativa) - např. drahoušek, miláček, zlatíčko, pusinka, poklad). Většinou jde o zkomoleniny osobních vlastních jmen. Komolí se i příjmení (Bohdalka, Goťák).
Vtipné je, že hypokoristika křestních jmen se v češtině často ustálila jako příjmení – třeba u pana Adámka, Jeníka, Franty nebo Tomeše to poznáte na první pohled. U některých až po etymologickém rozboru: třeba Pehe či Píša jsou svým původem historická hypokoristika jména Petr.
Video: Všední den očima mámy a jak to vidí děti
Jak oslovuje své děti vy? Napište nám do komentáře...