Batolata dvojčata & já

Každé z dvojčat má svoji povahu i životní tempo. Od prvních týdnů po narození mých dvojčat pro mě bylo šokující, jak byla každá z holčiček svým temperamentem naprosto jiná.

 

Jedna plakala v rozkazovacím způsobu („Já chci a to teď hned!“ řvala dominantní Lucie), zatímco druhá táhle a žalostně kvílela („Určitě za chvíli umřu, jestli mě nepochováte a nedáte mi najíst,“ vyplakávala v dlouhých a bolestivých tónech Petra) – a od té chvíle mi také nikdo nevymluví přesvědčení, že každé dítě si svůj temperament prostě na svět už přináší a máme jen málo možností ho ovlivnit a měnit. Už jako nemluvňata jsou to individuality, a je potřeba je tak respektovat a dopřát jim jejich čas – a u dvojčat pokud možno příliš nesrovnávat a nevyvozovat předčasné závěry. Protože dvojčata vás nakonec zase překvapí. To, když se ta dominantní začne bát výšek a vody a neusne jinak než s mámou v posteli, zatímco tragický uplakánek vyleze na dvoumetrovou zídku a vesele si tam vykračuje a ve vodě se nadnáší, ani se za vámi neohlédne…

 

Již první fáze, stoupání si v postýlce a pochodování po postýlce proběhlo zajímavě. Lucinka si stoupla asi v devíti měsících, Péťa by jako monodítě evidentně tak nespěchala. Když ale viděla ségru stát, hrozně ji to vzrušovalo a začala to ihned zkoušet taky. Vůbec jí to nešlo, ale asi dva dny to stále dokola zkoušela, plakala, vztekala se. Třetí den pochodovaly v postýlkách obě. S chůzí samotnou už to tak ale nefungovalo, Lucinka chodila přibližně ve 13 měsících, Péťa si užívala lezení a na nohy se jí nechtělo – chodící ségru vždy lehce „doplazila“ a cítila se asi stabilnější. Chodit začala asi až v 15 měsících a nakračovala si opravdu velmi opatrně, působilo to až komicky. Po několika měsících se ale stalo to, co je podle mého pro dvojčata také velmi typické: situace se úplně obrátila. Lucka se začala bát překážek, začala být opatrná, zatímco Péťa jde i vyleze mnohdy k naší hrůze naprosto kamkoli.

 

Učení na nočník bohužel stále ještě probíhá… Rozdíly ale jsou patrné. Naše klidná pohodářka Péťa na nočníku hezky hačá, leč bohužel bez výsledku. Ten udělá poté, co dostane zpět plínku. Lucinka nočník odmítá, utíká z něj a poté to, co mělo být v nočníku, skončí bleskovou rychlostí v koutě na podlaze.

 

Děti chodily od října pětkrát měsíčně do jeslí. Když jsem s nimi chtěla být v jeslích okolo osmé, vstávala jsem v půl šesté a z těch dvou a půl hodin zabralo nejvíce času právě oblékání. Navléci děti do kombinéz, bund a rukaviček, zavázat čepici – to je samo o sobě šílená procedura i pro maminku jedné ratolesti. U dvojčat musíte počítat s tím, že když začnete oblékat druhé dítě, tomu prvnímu se mezitím podaří si polovinu zimní výbavy ze sebe servat. Naše děti sundávaly čepičky, rukavice a zouvaly boty. K zlatému hřebu programu patřilo, že se Lucinka ve chvíli, kdy byly obě oblečené, pokakala – takže jsem ji celou svlékla, přebalila… a znovu. Já jsem se mezitím většinou zpotila tak, že jsem se kolikrát musela jít rovněž převléknout. Na oblékání dětí je velmi šikovný můj manžel. Jde mu to rychleji a lépe než mně. U něj jsem okoukala fintu obléknout nejdříve děti a pak teprve sebe. A tak jsem se ve svých skoro čtyřiceti naučila obléci se během několika minut a moc o tom nepřemýšlet.

 

Co se týče jídla, vzbuzují mé děti většinou hlavně údiv. Chutná jim totiž skoro všechno, mlátí prázdnými mističkami a křičí „spapala, etě, etě“. Jídla se domáhají, kdykoli má někdo okolo v ruce cosi, co za jídlo považují. Petruška měla dokonce období, kdy žalostivě plakala, když začala lžička cinkat o prázdnou misku a v jeslích mi už žertem říkali, že nám začnou posílat čtyři složenky. Vzhledem k jejich velkému apetitu se je snažíme držet stranou různých nezdravých pochutin a sladkostí, naštěstí jim chutná ovoce, jablka, banány, okurky…

 

Lucinka je velmi dominantní a dožaduje se neustále mámy. V mé nepřítomnosti si pak nachází náhradní osobu, kterou okupuje, například babičku. Petruška tuto situaci doteď řešila tím, že se uchylovala k tátovi, ale poslední dobou na sebe obě velmi žárlí, dožadují se chování a mé pozornosti obě současně a napadají se přitom. Je to asi jedna z nejhorších situací, které jsem s nimi zatím prožila – vyhledávala jsem zkušenosti a rady od dalších maminek. Někdy v takových chvílích fakt nevím, co dělat. Jako třeba když jsem s nimi šla od auta domů a obě se chtěly nést v náručí. Kočár jsem s sebou neměla, obě najednou neunesu a nést jednu a druhou nechat jít mi přišlo nespravedlivé – jako bych vybrala tu „privilegovanou“? Obě dostaly hysterický záchvat, ležely na chodníku a odmítaly se zvednout. Měla jsem pocit, že tam začnu brečet s nimi. Zachránila mě starší dcera, která se vracela z volejbalu.

 

 

 

Je to velmi různé, podle toho, jak je ten den zajištěna péče o děti. Některé dny chodí děti do jeslí, pak je na mně, abych je vypravila, některé dny hlídají prarodiče nebo manžel, pak je samozřejmě ráno pro mě klidnější. O zimních trablech jsem už psala, teď v létě je to s oblékáním jednodušší. Když jdou děti do jeslí, vstávám v létě okolo půl sedmé. Doma se většinou napijí jen čaje, snídani mají připravenou v jesličkách.

 

Když jsem poznala svého současného manžela a začali jsme plánovat miminko, bylo mi 35 let. Práci, kterou jsem dělala, jsem měla ráda a bavila mě. Finanční stránka věci samozřejmě hrála svoji roli – naše domácnost byla nastavena na oba příjmy, splácíme hypotéku a podobně. Určitě nejsem prototyp nějaké kariéristky, ale nejsem ani typ ženy, kterou by uspokojovala pouze práce v domácnosti a s dětmi, vystudovala jsem vysokou školu, do práce, kterou dělám, jsem investovala spoustu let.

 

Navíc vím, jak rychle ty dva tři roky utečou – a jak těžko se žena potom vrací zpět do profesního života. Proto jsme se s manželem hned na počátku dohodli, že se do práce vrátím poměrně rychle a že se v péči o dítě budeme střídat a vzájemně se podporovat. Měla jsem už starší dceru, a tudíž i více méně reálnou představu o tom, co mě čeká. A naštěstí i manžel měl takové zaměstnání, při kterém se práce nás obou kombinovat dala.

 

Když jsme se po dvou letech snažení dozvěděli, že děti budou hned dvě, přišly společně s radostí i velké pochybnosti, ale řekli jsme si, že to prostě zvládnout chceme, a tedy i zvládneme. V druhém roce života dětí nám hodně pomohli a pomáhají také rodiče. V tomhle mám obrovské štěstí, bez podpory široké rodiny by to asi nešlo.

 

Hrozně jsem se bála toho počátečního období. Zpětně musím říci, že mě to nakonec příjemně překvapilo a zdaleka mě to nevysilovalo tak, jako nyní. Současné období počínajícího vzdoru, tedy asi od 19 měsíců je určitě nejnáročnější. Děti se velmi obratně pohybují, aniž by si byly vědomy možných ohrožení, zranění a pádů. Vyžadují stoprocentní pozornost a neustálou pohotovost, to vše ale krát dvě. Navíc mě psychicky vysilují situace, kdy se perou o mou pozornost, o mou náruč, kdy na sebe žárlí a vztekají se.

 

Ano, perou se hlavně o hračky. Všechno se proto snažíme kupovat dvakrát stejné, ale i tak… ne vždy se to povede. Musíme je v takovém případě od sebe odtrhnout, často bývají poškrábané a pokousané. Ale to je řešitelné, netrápí mě to tolik jako ta žárlivost.

 

Naštěstí jsem MHD příliš využívat nemusela. Bydlíme v místě s velmi dobrou vybaveností a v pěším dosahu máme jak obchody, tak polikliniku i jesle. Na delší vzdálenosti jsem využívala auto. Píšu naštěstí, protože jsme měli kočárek s korbičkami za sebou (jiný se nám nevešel do výtahu) a dostat se s takovým kočárem například do tramvaje… Párkrát jsme MHD jeli, ale vždy s manželem, sama bych si netroufla. Bohužel musím říci, že ne vždy v těchto případech natrefíte na ochotu. S dvojčaty v kočárku velmi rychle pochopíte například problémy pohybově handicapovaných lidí, v tomto směru mi to hodně otevřelo oči.