Autoritativní výchově odzvonilo, co teď?

Jak nevychovat ani rozmazleného drzounka, ani uťáplou zakřiknutou chudinku – to je to, oč tu běží.
Autoritativní výchově odzvonilo, co teď?

Způsob, jakým budeme působit na dítě, rozvíjet ho, předávat mu zkušenosti, jakým ho dovedeme k samostatnosti, se formuje postupně. Představa o „správné výchově“, naše zkušenosti z dětství, reálná situace, do toho naše povaha a povaha dítěte – to jsou ingredience, z kterých postupně uvaříme pomyslnou polévku s názvem výchova. Hotová je přibližně kolem třetího roku (v období vzdoru), pak se podle věku dítěte a životní situace různě přichucuje a ohřívá.

Často slýcháváme, že dnešní děti jsou drzé a neuznávají autority. Asi se shodneme, že jsme ve výchově v porovnání s dřívějškem malinko zvolnili. Autoritativní výchově celospolečensky odzvonilo, nebo se k ní alespoň nikdo z mladých rodičů veřejně nepřizná. Čtyřiatřicetiletá Andrea popisuje: „Jak rodiče řekli, tak to bylo. Nikdo příliš neřešil, jak se cítím – a upřímně, mě ani nenapadlo, že bych se mámě svěřovala se svými pocity. O to jsem teď pyšnější na sebe sama, že mám se svými dětmi krásný vřelý vztah založený na důvěře.“

Od extrému k extrému?
Také třiatřicetiletá Kamila vzpomíná, jak u nich doma lítaly za každou maličkost facky: „Ano, poznamenalo mě to. Svým dětem bych proto nikdy nemohla dát přes zadek, ani když cítím, že by jim to možná prospělo. Prostě to nedokážu.“ Dnes svým dětem vysvětlujeme, jdeme na všechno s taktikou, učíme se finty, jak jim sdělovat pokyny, aby je splnily, aniž by si všimly, že je plní. Když dítě něco nechce nebo chce, váháme, tápeme, zda je vhodné mu jeho přání (ne)vyhovět, poradíme se s partnerem, kamarádkou, psycholožkou. Když nám selžou nervy a vypěníme, trpíme výčitkami svědomí, zda naše selhání nebude mít následky a neprojeví se jako újma na psychickém zdraví dítěte.

Do našich snah vychovávat naše děti „co nejlíp“ se jistě promítá typ výchovy (rodičovské i školní), ve které jsme vyrostli. Do toho nás masírují americké filmy, v nichž figurují ideální rodičové: plácnutí nepřichází v úvahu, za zvýšením hlasu následuje omluva, dítě má stejné slovo jako rodič. České rodiče to poněkud zmátlo. Zaslepeni mottem „Hlavně udělat všechno správně!“ jsme totiž zapomněli na to, že správně neznamená všechno naopak než dřív. Jak najít střed mezi příliš autoritativním stylem výchovy a bezmezně liberálním?

Odpověď je snadná: Stanovit dítěti jasné hranice a prostor mezi nimi vyplnit empatií. Najít ideální výchovný způsob je úkol na celý život. Člověk není dokonalý stroj, navíc dokonalost ve výchově neznamená ideál. Totiž i dělání chyb v ní má své místo. Na to, abychom dětem dávali bezpodmínečnou lásku a milovali je takové, jaké jsou, nepotřebujeme být dokonalí. Potřebujeme být opravdoví, autentičtí, přirození.

Zdravé sebevědomí
Můžeme si představit, že střelkou na kompasu výchovy je sebevědomí dítěte. Autoritativní způsob výchovy sebevědomí sráží, liberální ho povznáší do matoucích výšin. První varianta připravuje dítě o spontaneitu, druhá zase o jistotu. Dítě není ani poslední kolo u vozu, ani spoluhráč – nemá sílu na to, aby ve zdraví uneslo nálož práv a zodpovědnosti dospěláka. Dítě má právo cítit se jako dítě, kterému ve strachu nebo nejistotě rodič jako přirozená autorita poskytne ochranné křídlo.

Cílem výchovného působení je (mělo by být) vychovat zdravého, spokojeného, zdravě kritického a samostatně uvažujícího jedince, schopného postarat se sám o sebe a fungovat v rámci sociálních vazeb. Není třeba usilovat o nálepku „demokraticky vychovávající rodič“. Stačí, když máma s tátou budou vyrovnaní, se sebou a svým životem spokojení lidé, kteří hledí na to podstatné. Co je tedy ve výchově důležité?

✱ Láska, laskavost, vlídná péče a schopnost uspokojovat fyzické i citové potřeby.
✱ Důslednost, schopnost určit, dodržovat a kontrolovat hranice, snaha o spravedlnost (tuto vlastnost děti oceňují zejména na otcích).
✱ Empatie (oceňují děti hlavně na matkách), respekt, čitelnost (co nejméně neočekávatelného chování), ochranné křídlo, schopnost vyvolat pocit jistoty.

Cizí rady versus naše intuice
A poslední rada: Nedejte na rady, které vám nesedí. Máte právo na svůj originální výchovný styl, který vyhovuje vám i vašim dětem. „Myslím si, že rodičům v jistém smyslu komplikuje život, že je tolik knih a odborných rad, jak nejlépe vychovávat svoje dítě – rodič je pak paralyzován snahou udělat všechno správně, že rezignuje na svůj vlastní individuální přístup, který ani nehledá. Přístup, který by zohlednil osobnost a temperament rodiče i dítěte,“ vysvětluje psycholožka Anita Michajluková a dodává příklad z praxe: „Měla jsem na konzultaci maminku, která rozhodně neměla v povaze být trpělivá a klidná, ale protože si přečetla, že je správně, aby se dítě ve třech letech vždycky samo oblékalo a na děti by se neměl zvyšovat hlas, snažila se ho k tomu trpělivě a klidně přimět, čímž si skoro přivodila infarkt. A navíc to vůbec nefungovalo. No a od té doby, co si dovolí si na něj po chvíli i trochu houknout, obléká se dítě natošup.“

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články