[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), dříve též LMD (lehká mozková dysfunkce), je anglickou zkratkou pro neurovývojovou poruchu vyznačující se hyperaktivitou a poruchou pozornosti. Tato porucha nemá vliv na intelekt, avšak velmi ovlivňuje sociální dovednosti a chování dítěte.
„Příznaky ADHD lze rozdělit do tří kategorií – příznaky nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity. Nejvíce nápadné jsou děti s převládající nadměrnou aktivitou, naopak děti s převahou příznaků pramenících z poruchy pozornosti mohou působit jako zasněné, netečné, líné a nedbalé,“ píše se na webu občanského sdružení Asociace Dospělých pro Hyperaktivní Děti. ADHD postihuje dle odhadů odborníků 6–8 % dětí v populaci.
Příznaky se různí dle typu poruchy (viz výše) a samozřejmě i podle věku. Děti s ADHD chodí do běžných škol a školek, potřebují však citlivý a informovaný přístup. Jak je to s těmito dětmi v dospělosti? Mohou děti s diagnózou ADHD ze svých problémů „vyrůst“?
(Zdroj: Asociace Dospělých pro Hyperaktivní Děti ADHD)
Zatímco u dětí se ADHD již běžně diagnostikuje a mnoho pedagogů je velmi informovaných a ochotných s jinakostí těchto „zasněných blešek“ pracovat, o ADHD u dospělých se příliš nemluví. Dle odhadu odborníků jedna třetina dětí ze svých problémů díky postupnému dozrávání mozku vyroste, u zbývajících dvou třetin přetrvávají příznaky v různé míře až do dospělosti.
„Zatímco v dětství na sebe ADHD upozorní zejména poruchami chování – hyperaktivitou a impulzivitou, dospělé obtěžuje především porucha pozornosti, neschopnost koncentrace na danou činnost a problémy s dotahováním činností do konce,“ říká speciální pedagožka Helena Paličová.
„Mnoho postižených dospělých však o své poruše netuší, protože v době jejich dětství byla diagnostika ADHD ještě málo, nebo dokonce vůbec nebyla rozvinutá,“ upozorňuje Paličová.
Tito dospělí měli jako školáci studijní i výchovné problémy, možnosti a intelekt obvykle naprosto neodpovídaly chabým školním výsledkům. Pokud ze své jinakosti nevyrostli, hrozí u nich větší riziko patologického chování. Mimo jiné i proto, že byli ve školním věku pedagogy a bohužel někdy i rodiči označeni za nevychované (nevychovatelné), nezvladatelné, problémové apod.
Takové děti jsou odsouzeny k tomu, že samy sebe jednoho dne uvidí očima svých opatrovníků a přijmou fakt, že jsou problémovými jedinci, „vyvrheli“ na okraji kolektivů a mnohdy i společnosti.
Ti, kteří to v žádném případě „nikam nedotáhnou“. „Dospělí jedinci s ADHD mají stejně jako děti tendenci vrhat se do nových a nových aktivit a projektů, stále zkoušejí něco nového, jsou impulsivní a mnohem snadněji podléhají návykovým látkám!“ upozorňuje Paličová.
Základním předpokladem zvládání života s ADHD je podobně jako u dětí určení správné diagnózy, následná psychoterapie a trénink některých sociálních dovedností, někdy však i farmakologická léčba. V každodenním životě pomáhá pravidelný řád, postupné určování priorit jednotlivých denních úkolů, plánování s diářem a celkově zvládnutá organizace času.