Aby místo „moje“ říkalo „půjčím“

Nejfrekventovanější slůvko dvouletého špunta je „moje“. Dobrému pocitu, když se rozdělí, se teprve učí.
Aby místo „moje“ říkalo „půjčím“
Matky malých sourozenců by mohly dlouze vyprávět.. Václava Berková z Napajedel popisuje, že její dvouletá dcera Michalka chce výhradně to, s čím si začal hrát o dva roky starší Jakub. „Dokud si Kuba nevezme do ruky mašinku, Míša po ní ani nevzdechne. Jen co si s ní začne jezdit, Míša praští panenkou o zem a bere mu ji. A za chvíli bulí oba.“
 
Lada Nedvědová ze Znojma zase potvrdila, že ani s pořízením dvou stejných věcí není vyhráno. „Když jsme našim dvojčatům dali dvě na chlup stejné hračky, vždycky to dopadlo stejně. Na jedné našly miniaturní odlišnost a bylo zle. Rvaly se stejně o tu jednu. Nakonec jsem od stejných hraček ustoupila a dávám jim rozdílné. Efekt je stejný...“
 
Chci to, co máš ty
Tento typ chování je naprosto normální, vůbec se nemusíte strachovat, že jste porodili výjimečného egoistu. Batole do dvou let opravdu trpí, když mu někdo sahá na jeho věci, protože je svým založením sobec. Nechápe, co je špatného na tom, že svoji oblíbenou hračku nedá z ruky, ovšem když se mu nějaká zalíbí u ostatních dětí, tak ji chce. Nebo proč by si v poklidu nenacpalo banán do pusy samo, i když ostatní okolo něj žádný nemají. Nemá smysl se na něj zlobit. Pojem „rozdělit se s někým“ stojí doposud nad jeho chápáním. Žádat po něm, aby půjčilo svoji hračku někomu jinému, pro něj znamená dát mu ji navždy.
 
Postoj, „ať si to vyřídí samy mezi sebou a naučí se prosadit“, funguje částečně u školáků, ale je naprosto neadekvátní u batolat. Když se tahají o hračku dvouletí špunti, jen tak koukat a nechat vyhrát silnějšího je rodičovské selhání. Vstupovat do konfliktu je třeba ovšem nehystericky: „Chápu, že by ses také chtěl teď povozit na plastikové motorce, ale Mareček chce to stejné, a navíc si na ni sednul první. Počkáme, až se dovozí. Uvidíš, že tě pustí.“ Můžete také začít učit dítě vyjednávat: „Vidíš, když půjčíš Maxíkovi modré autíčko, on ti zase půjčí žlutý bagřík.“ Za asistence dospělých to pomaloučku, polehoučku za čas zvládnou.
 
Příklady táhnou
Nemá význam do dětí neustále hučet: „Musíš se rozdělit, nebuď ošklivá lakomá holčička a půjč mu to.“ Pracujte s jejich chutí napodobovat: „Amálko, toho zajíčka jsi měla už dlouhou dobu. Tomášek na něj čeká a vidíš, také ti ho nebral. Teď je na řadě on a pak ti ho zase vrátí.“
 
Scénku musíte ovšem dotáhnout až do konce. Když Tomáška hadrový zajíc bavit přestane, připomeňte: „Podívej, Tomášek si dohrál a Ouška ti vrací.“ Efekt je dvojitý. Holčička už možná mezi tím na zajíce zapomněla, ale Tomášek se učí chápat, že to, co není jeho, musí vrátit. A Amálka, že se nemusí bát dát věc z ruky, že o ni nepřijde. Poprvé podruhé se to neobejde bez projevů nelibosti, ale jen tak získají batolata potřebné zkušenosti.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Klíče, brýle, hodinky
Batolata magicky přitahují brýle, náušnice, hodinky, řetízek na krku. Škody způsobené jejich pacičkami bývají nezvratné a chytré pedagogické knihy tvrdí, že bychom je měli cvičit odmala v tom, co je tabu, na co nesmějí sáhnout. Ovšem intuice nám napoví, že zachrastění klíči před jejich nosánkem, když chceme od něčeho odvést jejich pozornost, je mnohem účinnější než cokoli jiného.
 
Stejně tak v čekárně u lékaře, kdy už nudou neví coby, si chvilku klidu vykoupíme půjčením hodinek ke zkoumání. Když ho budete bedlivě sledovat, aby s nimi v rámci průzkumu neprásklo o zem, žádnou výchovnou chybu nepácháte. Naopak, připomínáním, aby s nimi zacházelo šetrně a pak vám je zase vrátilo, nabírá lekce v půjčování další dimenzi...
 
Mýty o jedináčcích
Jedináček má smůlu. Chová se sobecky úplně stejně jako batole z pěti dětí, ale na něj se pohlíží jinak. Sourozenci mají k nácviku dělení se a půjčování si věcí mnoho příležitostí v domácím prostředí. Vstupují do kolektivu ostatních dětí oproti jedináčkům s výhodou. Pro jedináčky jde o nové zkušenosti a jejich rodiče jsou často v křeči a jdou do opačného extrému. Jsou mnohem přísnější, jejich mrně musí rozdat všechno a půjčit ihned a jedináček mezi vrstevníky proškolenými staršími sourozenci je zranitelnější. Mámy a tátové by měli dát na instinkty a své dítě učit nejen dělit se, ale i bránit se.
 
Kdy to pochopí
Dejte dětem k „odsobečtění“ rok. Nejdřív budete potomkovi připomínat, aby se rozdělilo. Pak se bude ujišťovat... Ve třech letech se už pro něj dělení stane téměř samozřejmostí – pokud si odneslo vzor z rodiny a bylo k tomu vedeno.
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře