A někdy i vzklíčí podezření, že partnerka dítě, v jeho nepřítomnosti, proti němu nějak ponouká a popuzuje. Toto podezření je ovšem krajně nespravedlivé. Jde o normální vývojové období, které některé dítě má, některé nemá... ale každopádně pomine. Muži, utěšujte se, že někde to funguje přesně opačně. Dítě je tatánek a matka si připadá jen jako dodavatelka jídla a čistých plen – jak se zjeví otec, je veškerá její péče zapomenuta a mrně se věší výhradně na něj.
Ocáskové období
„Šla jsem věšet prádlo na zahradu a Jáchym se mi věšel na nohu, jako bych se chystala emigrovat. Šla jsem na záchod a Jáša stál aspoň za dveřmi a bušil do nich dlaničkami. Nakonec jsem se dopracovala k tomu, že jsem i při velké musela nechat pootevřeno, aby na mě viděl. Kam jsem se hnula, tam za mnou... Bylo to milé, ale zároveň únavné. Přitom se mnou žádnou špatnou zkušenost, že bych se mu jen tak ,vypařila‘, nikdy neudělal.“ Tak prožívala „ocáskové“ období dvaapůlletého syna maminka Blanka Kalendová z Mirošovic. Navrch pak přidal další kousek. Tatínkovi Romanovi, který ho, když nebyl v práci, od narození koupal, přebaloval a mazlil se s ním, najednou nedovolil čistit zoubky, nebo i sáhnout na hlavu při česání. Věta: „Ne, od mámy“, se stala stereotypní odpovědí. „Romanovi to bylo dost líto,“ dodává paní Kalendová.
Co se to s dítětem děje?
Klíčem k pochopení chování batolete je, podle psycholožky Jany Markvartové, rozumět vývoji jeho myšlení. Batole se v mnoha ohledech jeví vyspělejší, než se samo cítí. Jeho chůze, hry (u některých dětí i mluvení) se liší jen málo od tříletého, a někdy i staršího dítěte, ale jeho rozum a zkušenosti tomu neodpovídají. Když se k němu začnete chovat jako ke čtyřletému, octne se pod neúnosným tlakem, když jako k miminu, nebude se vyvíjet. Preference jednoho z rodičů souvisí s faktem jeho osamostatňování se, odborně „batolecí explorace“. V dítěti zároveň roste touha poznávat okolní svět, ale zároveň se ho bojí a vrací se, aby se ujišťovalo, že je permanentně chráněno stabilním bodem opory. Tím je prostě máma, protože většinový rodinný model je ten, že muž je celý den v práci a s batoletem je ona. A batole prostě nemůže za to, že se máma třese na to, jak si od něj odfrkne a táta zase, jak si ho užije.
Konkurenční boj – známka nezralosti
Jakkoli to tátu mrzí, propadání žárlivosti, soupeření o přízeň batolete, nebo dokonce zhrzenost je známkou nezralosti „řevnícího“ rodiče. Nejhorší je varianta: „Stejně preferuješ matku, tak si tě nebudu všímat.“ Tímto postojem se dotyčný snižuje na úroveň dítěte, a ne skály, o kterou se má celá rodina opírat.
Jak tátu v dané chvíli podpořit?
Vycházíme z toho, že se už podílel na péči o miminko, a nezjevil se „z ničeho nic“ až teď. V rodinách, kde tatínek pobýval aspoň občas s dítětem sám od narození, nepreferuje batole mámu tak často, jako v rodinách, kde byl výrazně zaneprázdněný. Velmi se osvědčuje intenzivní čas, který táta s dítětem trávil o samotě v době odstavování. I když se momentálně batole drží mámy jako klíště, vnímá intuitivně atmosféru rodiny, i to, jestli jsou rodiče jednotní. Tu jednotnost je mimochodem nutné dodržovat před dětmi až do dospělosti (byť formálně).
Miluji tě pořád stejně
Táta by neměl dávat najevo, že se na batole „zlobí“, protože ho má „málo rádo“. Stejně je to nad batolecí chápání – batole registruje, jen že se táta zlobí, a o to víc hledá ochranu u mámy. Pracovní nároky zaměstnavatelů muže (podnika telé nebo živnostníci jsou na tom ještě hůř) se dost často vylučují s přáním dětských psychologů, aby trávili víc času s rodinou. Takže jde o to, když už muž doma je, aby se batoleti věnoval. A opravdu poctivě přehodnotil, jestli opravdu musí do té posilovny nebo s kamarády na kulečník – vždyť navíc toto období netrvá tak dlouho a je nevratné, ani se nenadějete a času na známé budete mít zase spoustu...
Zaveďte ryze tátovské rituály
Tatínkové by si měli najít „svoji parketu“, aby si s maminkou „nekonkurovali“. Takže táta čte před spaním z knížky, ze které nikdy nečte maminka. Při koupání si s dítětem hrají na potápěče, což máma nikdy neudělá. Při jídle jen táta dělá z chleba mašinku, zatímco maminka rybičky... Prostě každý rodič má to „své“, a dítě se na to těší.
Text: Jana Trnková