1. „U nás doma takhle nemluvíme.“
Je to jiné než káravé „Jak to mluvíš?“, kterým si koledujete o drzé odpovědi na škále od „normálně“ až po „jako tatínek“. Množným číslem odkazujete ke společným (!) pravidlům - žádné vydělování ani ukazování prstem („ty“ děláš něco špatně), vůči kterému se člověk automaticky ohradí, ať je mu šest, nebo čtyřicet. Lze aplikovat i u mrňousků, kteří jsou u vás na návštěvě.
2. „My máme pravidlo, že ..."
Tahle věta mě mnohokrát zachránila, když jsem se už už chystala seřvat tu bandu rozjívenců na čtyři doby. (Dvojčata rovná se dvojnásobný počet kamarádů, kluků i holek.) Ne, vy nezačnete ječet: „Ještě jednou tě uvidím na tý terase a…“ (doplňte sama podle naturelu), natož navádět: „Padej z tý terasy!“, nýbrž klidným hlasem pravíte: „U nás doma máme pravidlo, že na terasu se nechodí. Zábradlí ještě není hotové a mohli byste si ublížit.“ To většina juniorů považuje za rozumnou řeč a vy se vyhnete protivnému komandování.
3. „Za deset minut vyrážíme. Kdo bude první dole?“
Tatínkovský trik. Ano, můžete namítnout, že tahle a podobné výzvy podporují sourozenecké soutěžení a soupeření, které se celou dobu cíleně (a se střídavými úspěchy, když to řekneme eufemisticky) snažíte oslabit, ale víte co? Tohle je jednoduché a šetří to čas i nervy. Navíc dát jasný časový limit je fér. Nemluvě o tom, že tím děti učíte získat představu o čase a schopnosti ohlídat si ho.
4. „Co by pomohlo?“
Věta k nezaplacení, když dítěti něco vadí a vy si nevíte rady. Příklad: Půl roku bylo každé mytí dceřiných vlasů utrpením - řev, řev a řev. Vysvětlovala jsem, proč se vlásky musejí mýt, snažila se ji zabavit, ukazovat brášku jako příklad (ano, špatně, jenže zoufalé matky dělají zoufalé věci), efekt nula. A pak jsem se jednou zeptala: „A co by pomohlo?“ Silvinka vyhrkla, že žínka přes očička, kterou si navíc bude sama držet. Tímto dnem řev skončil. Zapůsobil psychologický moment, že dítě se samo zamyslí, získá nadhled a navrhne řešení. A nadhled vždy léčí!
5. „Co s tím provedeš?“
Ve smyslu „Jak to napravíš“ - jenže první formulace nevyvolává mimoděčné výčitky svědomí. Zní férově a parťácky, a hlavně opět věcně. Říkáte tím: Tady máme problém, víme o něm a dá se napravit. A já ti věřím, že najdeš způsob, jak to udělat, to taky uděláš a tím celou záležitost smázneme. Ještě jemnější je „Co s tím provedeme?“ Tím ale můžete dítko uvrhnout v domnění, že to tak trochu (úplně) uděláte vy. A to nemáte v úmyslu, protože vy přece vedete potomky k samostatnosti, no ne?
6. „Zlobím se na tebe.“
Alternativa k typickému batolecímu „nemám tě rád“. Rozdíl je obrovský. Zatímco „nemám tě rád“ zní fatálně, jako celkové odmítnutí druhého, „zlobím se na tebe“ jen popisuje momentální rozpoložení: teď jsi mě něčím konkrétním naštval, a až se příčina odstraní, bude zase všechno v pohodě. A hlavně to, že se teď zlobím, neznamená, že tě nemám rád.
7. „Určitě z toho máš sama radost.“
Dotkli jsme se toho v nedávném článku o rizicích chválení. Přiznám se, že já chválit prostě musím - spontánně, nadšeně, v jednom kuse. Když jste temperament, tak pro vás není přirozené hluboce se zadívat, ještě hlouběji zamyslet a pak začít popisovat každý povedený detail dětského díla. Ne, je to prostě nádherné přáníčko a babička z něj bude úplně vyřízená! Je ale fakt, že k tomu se dá celkem bezbolestně přidat „je vidět, že sis s tím dala spoustu práce a věnovala tomu hromadu času“, a „určitě z toho máš sama radost“. Učme děti hodnotit a ocenit se samy a tím jim umožněme si přirozeně budovat sebedůvěru. Bude se jim to sakra hodit!
8. „Chceš si nejdřív uklidit pokojíček a pak se podívat na pohádku, nebo naopak?“
No, není to úplně fér, co si budeme povídat. Tváříme se, že dítěti dáváme na výběr, ale ve skutečnosti je to malý úskok. Nicméně velmi pomáhá, když se nechcete dostat do emocí - vy ani junior. Zní to konstruktivně, věcně, děti to tak taky berou, byť někdy s povzdechem, že se tomu úklidu fakt nevyhnou. Navíc se necítí jen jako bezmocní vykonavatelé úkolů, je přece na nich, jestli bude „nejdřív povinnost, potom zábava“, anebo naopak. Ale pozor, respektujte pak jejich volbu!
9. „Zkus to takhle.“
Formulujte pozitivně - snažte se vyhnout negativním rozkazovacím větám typu „neběhej tu“, „nedrob“, „nepřetahuj“. Místo toho přitáhněte pozornost k žádoucímu cíli/průběhu, zkrátka k tomu, jak je to správně: „jí se/jíme nad talířem“, „pastelky je potřeba uklidit“. Dítě se necítí kritizované, jen upozorněné, a tak nehrozí, že se zasekne a najust bude dělat to, co nechcete.