Devítiměsíční kojenec je úžasný společník. Dovede už mnohem lépe pochopit, co vidí, a převést to do vlastního pohybu. Proto umí napodobit to, co mu předvedete. Ukazujte mu, jak si může se kterou hračkou hrát, a když něco v jeho přítomnosti děláte, vyprávějte mu o tom. Miluje berany-duc, pá-pá, paci-paci, má radost, když vám své nové kousky může ukázat a vy se smějete a chválíte ho. Ale na povel se předvádět nechce. Jde mu totiž o spontánní zážitek, a ne o načasované divadlo.
Krabičky, hrnečky ...
Objevem číslo jedna je teď pro něj rovněž fakt, že kostku může dávat do krabičky a zase ji vyndat. Nechat ji tam je však ještě problém. Uvolnit úchop tak, aby věc zůstala na předem určeném místě, se stále nedaří. Zato švihem to jde dobře – zahodit, shodit, odstrčit. Třeba hračky z vysoké židličky krásně padají na zem. Jenže jak s nimi zpátky? Nezbývá než zahalekat a přimět mámu nebo tátu k „aportu“. A co za to? Přece úsměv od ucha k uchu. Spolehlivou zábavou či spíše objevitelským počinem je pro kojence v devíti měsících i přelévání vody z jednoho hrnečku do druhého. Takže cáky-cáky už pro něj není jedinou smysluplnou činností při každodenním koupání.
Dárek nad dárky
Už v půl roce kojenec poznal, že zmáčknutá kačenka píská. Teď chápe příčinu a následek i při jiných činnostech. Důkaz vám spolehlivě zahraje – kupř. pokud mu vaši nápadití přátele darují dětský bubínek... Samozřejmě že první údery paličkou mu ukážete, ale pak už to zvládne sám. Učí se totiž trojím způsobem. Nejprve ťuknete paličkou sami a on vás pozoruje, pak můžete dát paličku jemu a ruku mu k úderu vést a komentovat, co děláte. Potom si druhou paličku vezměte vy a zabubnujte současně s malou muzikantkou či muzikantem. Když zvládne jednu paličku, nabídněte do druhé ručky druhou. Odmění vás koncertem. Ale nečekejte, že zabubnuje oběma rukama střídavě. Tuto techniku bude moci zvládnout o nějaký ten měsíc později. Pamatujte, že malý virtuos si zaslouží ovace. Pochválíte-li svého šikulu za sebemenší pokrok v čemkoli, dáte mu tu nejlepší motivaci.
Chytrý atlet
Překážkový běh, v případě devítiměsíčního miminka spíž „plaz“ nebo „lez“, se zdokonaluje tím víc, čím jej více trénuje. Dáte-li mu možnost šplhat po schodech, pak si s nimi už jistě poradí. S plůtkem či ohrádkou si poradí raz dva. Jak? Položíte-li za nějakou průhlednou zábranu zajímavou hračku, mimčo ji bude chtít nejdřív získat přímo, a když neuspěje, půjde na to oklikou a překážku obleze. Zkrátka už zvládá mnohé, co v budoucím životě určitě nadmíru využije.
Co je nového?
Zkusí ukázat známý předmět, pokud ho o to požádáte. Půjde mu to tím lépe, čím častěji budete ukázanou věc pojmenovávat. (Kde je auto? – Tam.)
Když se přitáhne do stoje, zkouší se pustit jednou ruku. Pár vteřin tak vydrží a pak „kecne“ na zem. Možná se pokusí snížit se ze stoje do dřepu a při tom se držet jednou rukou a druhou sebrat kostku ze země.
Pozná, že když zatáhne za provázek, mašinka na jeho konci se přiblíží.
Dopraví hrneček i lžičku k pusince.
Vezme si z vaší ruky nabízenou věc a když ho vyzvete, zkusí ji i vrátit. Nezapomeňte, že k tomu potřebuje stále stejnou výzvu: Tu máš. – Dej.
Měsíc sem, měsíc tam
Zapomeňte na srovnávání svého drobečka se sousedovými nebo s jinými „borci“ v parku. Poslední třetina prvního roku je obdobím, kdy se ostré hranice ve vývoji v jednotlivých měsících obrušují, kdy se vývojové tendence více překrývají, kdy nové dovednosti získává každé dítě jinak dlouho. Některé už v devíti suverénně leze, jiné se dokáže přitáhnout u křesla až do stoje a další se sice tryskem, ale „jen“ plazí a k lezení dospěje až třeba za měsíc. Přesto je vše v normě. Zpozornět byste však měli, kdyby se například při plazení přitahovalo jen jednou rukou nebo oběma rukama současně a nohy by přitom zůstaly jen natažené, nebo kdyby při lezení krčilo jen stále stejnou nohu, nebo z polohy na čtyřech by si sedalo vždy jen na jednu stranu.