7x proč je čtení důležité!

Dítě, které si nečistí zuby, čekají trable. Zdravotní. Dítě, které odbudete pohádkou v televizi také. Duševně zakrní. (Fotky z olomoucké knihovny dokazují, že to někde funguje.)
7x proč je čtení důležité!
1. Proč knížku nikdy nenahradí film
Možná vás teď zajímá, proč je kolem čtení takový humbuk. Jaký je rozdíl, když pustíme dítěti Pohádku o Sněhurce v kreslené podobě, a navíc skvěle namluvenou? A v čem je přednost toho, když Sněhurčin příběh neuměle čteme z ošmatlané knížky ještě z doby našeho vlastního dětství? Velký! Když dítěti předčítáme, má nás jenom pro sebe a společně sdílíme tentýž zážitek. Z psychologického pohledu je čtení pro duševní vývoj dítěte nenahraditelný. Dítě musí namáhat svou představivost. Obrazy, které vznikají v jeho hlavě, jsou emocionálnější, poutavější a konkrétnější než ty, které nabízí sebedokonalejší kreslená pohádka nebo hraný film.

2. Proč tím, že nečteme podporujeme lenost
Poslouchání čteného slova vyžaduje od dítěte mnohem větší úsilí než jednoduchá konzumace videa. Dítě se musí mnohem víc soustředit, a tím i aktivovat mozek. A jsme u toho – používat samostatně mozek dá práci.

3. Proč je předčítaní nad sledování TV
Aniž si to dítě uvědomuje, musí skloubit řadu věcí naráz. Porozumět slovům. Vytvářet si souvislosti mezi jednotlivými větami. A k tomu se z každé pohádky a nového příběhu vynořují pro něj nová, neznámá slova, kterými doplňuje svůj slovník. Dvou- až tříleté dítě, se kterým jste si pilně prohlíželi obrázky, zvládne pozorně sledovat pětiminutový příběh. Trénovaný čtyřletý předškoláček už vydrží u dvacetiminutové pohádky. Navíc, aby byl efekt dokonalý, rodič by si měl o předčítaném příběhu s dítětem povídat. „Teda ta Sněhurka se docela nadřela, než uvařila sedmi trpaslíkům...“, což může v dítěti vyvolat další asociace: „No, ta je jak naše babička. Ta taky pořád vzdychá, co toho má.“ Příběh se košatí novými a novými směry a fantazie dítěte pracuje.

4. Proč věnovat výběru knih tolik pozornosti?
Protože by se dítě nemělo stresovat nebo nudit něčím, co je nad jeho síly. Při předčítání sledujte, jestli už chápe slovo letiště nebo trpaslík, a případně se v daném místě zastavte a zkuste mu tu věc nebo osobu popsat svými slovy jinak. Pořád nechápe? Tak se vraťte k jednodušší knize. Hlavně neřešte, že starší sourozenec tento příběh v jeho věku bohatě chápal. Každý mrňous se vyvíjí jinak.

5. Proč na našem přednesu záleží
Je vám líto, že potomci preferují na předčítání pohádek před spaním tatínka? Možná čte pomaleji, srozumitelněji, dělá pomlky a je s ním větší legrace. Když mluví jako Karkulka, piští vysokým hlasem, když mluví jako vlk bručí. Nikdo po rodičích nechce přednes profesionálních herců, ale měly by číst pomalu, důrazně a dělat pauzy, které zvyšují napínavost.

6. Proč nezačít s předčítáním pozdě
Schopnost aktivovat mozek je výsledkem dlouhodobého tréninku. Ideální je začít s ním už ve dvanácti měsících mrňouse. Čerstvému batolátku se pochopitelně mozek aktivuje nejprve prohlížením obrázků a snahou propojit si ho s maminčiným nebo tátovým komentářem. Když mu strkáme pod nos gumové leporelo a říkáme mu „hele žabička, a koukej, tady běží pejsek“, prohlubujeme jeho schopnost soustředění se.
 
Čtyřleté dítě, kterému se nečetlo a nevyprávělo a je vrženo do světa knižní kultury poprvé až ve školce, má oproti vrstevníkům těžký handicap. Je na tom se schopností udržet pozornost, soustředit se na příběh a porozumět mu na úrovni ročního dítěte. Tento handicap jde samozřejmě odstranit – setkávají se s ním adoptivní rodiče zanedbaných dětí. Stojí je to ovšem nepoměrně větší úsilí, než kdy vyvíjeli máma s tátou čtoucí dětem odmalinka.
 
7. Proč se neschovávat za hyperaktivitu
Hyperaktivita je v současnosti velmi oblíbenou omluvou na rodičovskou lenost, shodují se odborníci. Navenek skutečně i domněle hyperaktivní děti vykazují podobné chování. Když paní učitelka ve školce předčítá, většina dětí ztichne a poslouchá. Vždycky se ale najdou dvě tři, které to nezvládají. Vstávají, pobíhají, mají tendence ostatní děti otravovat, vykřikují, že je to nebaví. Zkušené učitelky ovšem rozpoznají, co je skutečná porucha a co je důsledek, že pětileté dítě není schopné do hlavy pojmout tolik slov. A nezvládá to, protože se mu doma pravidelně NEČETLO! Jelikož děti co neví, to nepoví, šikovnými dotazy paní učitelka z malého neposedy velmi rychle vytáhne, že tatínek čte jen sportovní přílohu a maminka drby o herečkách a zpěvačkách, zato mají mraky pohádkových videokazet.
 
Školka toho v takových případech moc nezachrání a rodiče se pak diví, že má dítě velké problémy s učením (a opět to omlouvají hyperaktivitou).
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Jedna anketa aneb Pojďte do knihovny!
 
Vysportovaný, ale tupý
 
Nedávno proběhla v Německu anketa, jejíž výsledek vzbudil bouřlivé polemiky. Rodiče dostali následující zadání: Kdyby existovala pouze jedna vyhraněná volba, pro co by se rozhodli? Mít dítě lehce obézní, ovšem s bohatou slovní zásobou i fantazií a zájmem o knihy, anebo mít dítě štíhlé, vysportované, ale bez jiskry tvořivosti, které knihy nijak zvlášť nezajímají?
 
Výsledek překvapil i nepřekvapil. Na celé čáře vyhráli... štíhlí nečtenáři. Rodičům nešlo ani tak o dětské zdraví a psychiku (obéznější děti, jakkoli se s jejich dramatickým nárůstem Německo potýká stejně jako u nás), ale o vítězství formy nad obsahem. Štíhlé hloupé dítě v komerčním prostředí prostě obstojí lépe než malý naducaný intelektuál. Kult těla se promítl v plné parádě i do dětského světa. Německá ministryně školství prohlásila: „Je mi z toho smutno.“
Peníze jsou výmluva – Pojďte s námi do knihovny
 
Knihovnice Milena Orlichová podotýká, že roční poplatek je v městských knihovnách opravdu nízký a do stokoruny se bezpečně vejde i rodina, která momentálně žije na hodně nízké noze...
 
A navíc vztah dětí ke knihám, ale i k penězům, odráží přístup rodičů. I dětem pečlivým se občas stane, že vrátí knihy se zpožděním, ale je na nich vidět lítost ze zaplacené třeba jen pětikorunové pokuty. Pak jsou ale i čtenáři, kteří bez problému vrátí časopisy s několikaměsíčním zpožděním a s naprostým klidem zaplatí i sedmdesátikorunovou pokutu. Většinou jde o chronické opozdilce...
 
Takže knihovna je vedle zdroje zábavy a poučení i prvním trenažerem dětské zodpovědnosti. Je na rodičích, jaký směr svým dětem dají – vždyť to jsou oni, kdo s dětmi knížky vybírají...
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře