11. měsíc - co už umí?

Že by mazurku? Možná! Každopádně úkroky stranou kolem nábytku jsou novum jedenáctého měsíce. Touto technikou „skororočák“ obejde celý pokoj a výborně posílí svaly kolem kyčlí.
11. měsíc - co už umí?
Už v desátém měsíci dokázal vstát a přešlapovat na místě. Teď už se vestoje dostane, kam potřebuje, ale lezení stále neopouští. Někdy se při lezení postaví místo na kolínka rovnou na chodidla. Takové „chodolezení“ střídá s obcházením stranou, což bývá poslední fáze před chůzí po dvou vpřed. Pokud jej budete držet za ručky, někdy se mu podaří udělat pár nejistých kroků. Zkuste to, ale nenuťte ho k dalším pokusům; tímto způsobem se chodit stejně nenaučí. Samo se rozejde, až na to bude úplně zralý.
 
Ručka jako kleště
Veliký pokrok přichází v jemné motorice. Při úchopu se palec a ukazováček začínají stavět proti sobě, dítě jimi bere věc seshora, jako by se ruka měnila v kleště. Stále se však ještě nedaří položit věc na předem určené místo, takže stavění komínu musíte zatím zastat sami. Šikovnost rukou si děti trénují samozřejmě i při jídle. Nejzábavnější je jíst rukama, což už mnozí v tomto věku zvládají. Také pití z dětského hrnečku s víčkem už nebývá problém.

Kostka letí
Shazování a metání kostek po pokoji si váš drobeček určitě ujít nenechá. Naopak, rychle zjistí, že i to je fajn zábava, zvlášť když si pro ně může sám už bezpečně dolézt. Je pravděpodobné, že malý objevitel si brzy všimne, že ze stolu může shazovat kostky jednu po druhé. Ale když ho tento experiment přestane bavit, strčí do všech najednou. Právě objev posloupnosti ve hře je pro jedenáctiměsíční dítě typický.

Rozumí, co říkáte
Otevři pusu, pojď, dej a dalším podobně jednoduchým a často opakovaným pokynům mrně rozumí a většinou je automaticky plní. Užívejte si jeho kladné reakce, (rádi si na ně vzpomenete, až přijde období vzdoru) a stále mu opakujte jednoduché věty, komentujte běžné činnosti, jimž se zrovna věnujete. Čím více slov dítě slyší, tím lépe se rozvíjí jeho mozek, tím lépe se připravuje na svou vlastní řeč.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Kde má máma oči?
Očka, ouška, nosík, vlásky... to všechno můžete společně se svým velkým miminkem hledat. V jedenácti měsících už bude umět ukázat jednotlivé části obličeje na sobě a možná i na vás. Takovou hru na tělovědu si můžete zahrát kdekoli. Doma se můžete posadit na zem a mrňouse si rozkročmo uvelebíte na své natažené nohy. Tváří v tvář a s dotyky těl bude zážitek ještě intenzivnější. A když vám bude dlouhá chvíle, například v čekárně u paní doktorky, přijde pátrání po uších taky vhod.

Vida, zdolá žebřík!
Zdatnějšímu sportovci můžete nabídnout improvizovaný žebřík – bočnici dřevěné ohrádky. Opřete ji o zeď a jistěte proti uklouznutí. Až k ní šikula doleze, pravděpodobně se zvedne na kolínka a zkusí se přitáhnout rukama. Po několika pokusech se mu podaří zdolat první příčku. Nezapomeňte ho pochválit a po „tréninku“ překážku ukliďte z jeho dosahu. Od malého artisty nikdy neodcházejte a buďte připraveni zasáhnout, kdyby jse eho unavené ručky opory se pustily.
 
Náš tip
Ani v tomto více mobilním období nezapomínejte na knížky. Čtěte nejen dětem, ale i s dětmi. Ukazujte společně na obrázek a vysvětlujte jej jednoduchými větami. Při častém opakování si dítě spojí obrázek se slovem a příště, jakmile ono správné slovo uslyší, ukáže na něj samo.

Ne, ne, ne!
Skoro roční špunt už pochopí, když mu řeknete: Ne, to nedělej! Hranice chování jsou pro děti moc důležité. Stejně tak je potřeba, abychom je nastavovali my, nejbližší osoby, které máme s děťátkem vřelé vztahy. Dobře zná náš úsměv i něžné láskyplné povídání a mazlení. Ví, jak se tváříme, když máme radost, Díky tomu má šanci poznat opak – když nejsme spokojení. K tomu bychom mu ale měli dát příležitost tím, že při zakazujících či varujících slovech změníme tón i výraz ve tváři. Samozřejmě, že na malého broučka nechceme pouštět hrůzu, a ani bychom to dělat neměli. Jde jen o to, aby výzva – Ne, to nedělej! – byla pro něj srozumitelná. Kdybychom ji říkali s úsměvem a rozněžnělým hlasem, vážnost situace bychom zlehčili a děťátku jen udělali v hlavě guláš. Neměli bychom však zapomenout, že jakmile taková situace pomine, je třeba se zase vrátit k úsměvu.
 
Text: Hana Bělohlávková

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře