Žádné obavy. Když nevzplanete láskou k miminku na první pohled, nehledejte na sobě nic špatného. Není to tak, že by vám selhal instinkt nebo mateřský pud. Výzkumy prokazují, že vztah a náklonnost matky k dítěti vzniká postupně – s rostoucím množstvím společně stráveného času vzniká a roste mateřská láska. „Pudová je spíše tendence ochraňovat a pečovat. Z výzkumů vyplývá, že je spíše běžné, když se láska nedostaví hned, naopak vzniká postupně. Ale že by se nedostavil pud péče o dítě, to je velice řídké,“ vysvětluje psycholožka Anita Michajluková, podle níž je právě ochranitelský a pečovací pud tím, co nastupuje automaticky. „Hrají zde roli hormony a biologicky podmíněná přestavba mozku, např. čichového kanálu (dítě nám voní). Pokud matka dítě odloží či usmrtí, je to již spíše výjimečný a patologický případ.“
S mateřstvím se mění mozek
S porodem a následnou péčí o dítě dochází v těle ženy ke spoustě změn hormonálních, ale dokonce také ke změnám mozku. Vzroste množství šedé hmoty (díky tomu se zlepšuje například čich, jeden z nejdůležitějších „mateřských smyslů“). Mozky matek jako by „povyrostou“, čím pozitivnější vztah matky k dítěti, tím je nárůst některých mozkových center markantnější. Zvyšuje se tím odolnost vůči stresu a řekněme schopnost bránit své mláďátko. Jeden zajímavý výzkum prokázal, že mozky lidí, kteří mají děti, a lidí, kteří děti nemají, reagují na dětský pláč odlišně. Kolektiv vědců v Basileji naměřil u rodičů vysokou aktivitu v limbickém systému a v amygdalární oblasti, tedy v částech, které zpracovávají pocity. Dětský křik je přiváděl do stavu pohotovosti, zatímco bezdětné ne.
Jako ostatní savci
Po biologické stránce se jim pochopitelně velmi podobáme. „Na druhou stranu jsme jako živočišný druh vysoce sociální,“ říká psycholožka Michajluková. „Člověk sám by v podstatě nepřežil a druhé potřebuje. Má potřebu zařadit se, být užitečný apod. Proto spousta toho, co je nám vlastní, vzniká v rámci vzájemné interakce – čím víc jsme s někým v kontaktu, tím víc s ním máme společného, a tím víc ho máme rádi, hloubku vztahů dokážeme hodně ovlivňovat právě interakcí. A mateřská láska je podle mého názoru podmíněna z velké části právě touto investicí do vztahu – vzniká péčí, vzájemnou přítomností, libostí pocitů, které při interakci zažíváme.“
Někdy to jde pomaleji
„Každý máme nějaké preference v tom, jací lidé jsou nám sympatičtí a jací ne – prostě s někým si ‚padneme do noty‘ na první pohled a někoho ‚nemusíme‘. Myslím si, že s dětmi je to podobné – někdy si matka s dítětem ‚padnou do oka‘ hned, jsou si prostě sympatičtí od první chvíle. A pak jsou dvojice dítě–rodič, kde ta okamžitá sympatie není a spíš se postupně vzájemně seznamují a učí se spolu žít, objevují, jaký ten druhý je a jak s ním co nejlíp vyjít a ve vztahu se zařídit, aby oběma byl příjemný,“ vysvětluje Anita Michajluková svoje zkušenosti s vyprávěním maminek více dětí, které velmi často popisují, že s jedním jde mazlení prostě snáz, jejich vzájemný vztah je bezproblémovější, zatímco s jiným k sobě hledají cestu obtížněji. Psycholožka to shrnuje takto: „Není vůbec automatické, že osobnosti dětí a rodičů jsou a priori hladce kompatibilní.“
Mateřský cit
Starost a obavy, zodpovědnost (beze mě je zranitelné), pýchu (tohle malinké krásné stvoření jsem odnosila ve svém těle, porodila, starám se o něj), fascinaci nad tím, jak je vůbec možné, že existuje něco tak zázračného jako zplození človíčka, někdy zmatek a nejistotu (jak mám svoji lásku projevovat, jak o něj pečovat, jak vychovávat), v něčem naopak rozhodnost (vím, jak ho ochránit) – všechno najednou prožívá máma. Mix, který cítíme všechny. Ať převládá to, či ono, měřit intenzitu mateřské lásky nemůžeme. Můžeme ji nechat klíčit, růst a s každým dalším dítětem obdivovat, kolik jí ještě máme na rozdávání.
Převzato z časopisu Betynka.