“All you need is love“ – tímto starým hitem od Beatles opravdu lze parafrázovat základ výchovy těch úplně nejmenších. Potřebují totiž vaši lásku. Bezmeznou a oddanou. A pokud si myslíte, že city nemají s výchovou co dělat, jste na omylu. Jak potvrzuje i dětský psycholog Radim Opatrný: „S jistotou můžeme mluvit už i o novorozeňatech. Podle nejnovějších výzkumů se totiž dětské chování, které navíc rodič ovlivňuje, vyvíjí již od prvního dne, co je na světě. Mohou vznikat první neurózy, pocity nedostatku lásky, které v pozdějším věku můžou vyústit až do vážnějších výchovných problémů. Rodičům bych tak doporučoval, aby v prvních měsících života nenechávali své děti dlouho samotné a mazlili se s nimi jak jen je to možné.“
Určitě jste i vy už ve svém okolí slyšely rady, že miminku se nemá příliš vyhovět běžet k němu hned, jak zabrečí, aby si nezvyklo. Nové poznatky ale vyvrací teorii předchozích generací, že děti se nemají rozmazlovat přílišnou péčí a pozorností. „Dovolím si oponovat. K čemu je dobré, že matka nechá dítě tzv. vyřvat v postýlce? Miminko si bude připadat opuštěné a křikem vyjadřovat svůj smutek a hněv. A matka také nebude v pohodě, bude-li často dlouhodobě vystavena dětskému pláči. Mnohem prospěšnější je nechat dítě u sebe, aby se uklidnilo, a tak ho vlastně naučit bezpečí a většímu klidu. A nejde tu o žádný výchovný prohřešek, malé děti zhruba do roka a půl ve skutečnosti nezlobí – neví ani, co to je – ale jen vyjadřují své emoce,“ vysvětluje Mgr. Opatrný.
Kdy začít trestat?
O tom, že určitá míra trestů za nevhodné chování či chcete-li zlobení, je nutná, už jsme psali v první části. Kdy ale začít děti trestat, aby pochopily, že jde o trest a ne zlovůli „hrozného“ dospěláka?
Určitě ne ve věku do jednoho roku. Je dobré děti učit, že některé věci nesmí, protože jsou nebezpečné (třeba trouba pálí nebo kaktus píchá atd.), ale dítě v tomto věku se teprve snaží rozpoznávat svět. Zkuste ho vychovávat hrou a ne trestat. Ukazujte mu, co je správné a co ne (co nedělá třeba tatínek). I když je to někdy velice těžké, zkuste být trpěliví. Mlácení malých ručiček, protože vaše dítě něco udělalo, je zbytečné a vlastně úplně na nic, protože dítě jen rozzuří, není totiž s to pochopit, proč je „bito“.
„I lehké plácnutí na tvář je naprosto nepřípustné, dítě jen zbytečně stresuje. Jemné plácnutí přes ruku je vhodné až kolem druhého roku a to například v momentě, že váš potomek plácl třeba jiné dítě. Jedině tak mu ukážete, že to co udělalo, bolí, a proto se to nedělá. Osobně jsem ale zastánce občasného plácnutí přes zadek. Ovšem v jasných případech jako je agrese vůči ostatním nebo notorická neposlušnost. Nikdy by ale nemělo být dítě trestáno za rozlité pití nebo upatlané tričko. Což se bohužel občas stává…“ dodává psycholog Opatrný.
Ne, nechci, nebudu!
Stal se z vašeho roztomilého chlapečka nebo miloučké holčičky přes noc malý ďábel? Neposlouchá, vzteká se, vše si vynucuje a nejoblíbenější slova jsou ne, nechci, nebudu? Obrňte se trpělivostí, přišlo období negace nebo-li první puberta. První příznaky přicházejí už kolem roku a půl, kdy si váš potomek začne uvědomovat svou identitu a bude se snažit prosazovat svou. S daleko větší razancí toto období nastoupí pak kolem třetího roku dítěte, kdy se projeví i první „praktiky“ citového vydírání a vynucování si čehokoli. A co zabírá? I když máte chuť někdy dítě zmydlit, udržte se. Ovšem ani nic nevysvětlujte a nekřičte, to bohužel vaši ratolest jen popouzí k dalšímu vztekání.
„Osvědčeným trikem, jak potomka uklidnit, je nevšímat si ho. I když je to někdy složité, třeba na veřejnosti nebo v obchodě, prostě ho ignorujte. Pokud se vzteká a válí se na zemi, normálně kousek odejděte, mlčky ho přehlížejte... Doma stačí odejít do vedlejší místnosti. Jedině tak dítě pochopí, že na vás křik ani pláč nezabírá, nic si nevynutí a časem s tím přestane,“ dokončuje Radim Opatrný.
Rada závěrem aneb důslednost se vyplácí
Co ovšem zabírá, je důslednost! Snažte se proto být důslední, jak jen je to možné. Stůjte si za svými příkazy i zákazy (což se ovšem vyplatí v každém věku). Klidně i hodinu „nuťte“ své dítě uklidit hračky. A když je neuklidí, tak s ním nechoďte třeba na hřiště nebo mu odepřete jinou zábavnou činnost. Ale trvejte si na svém.
Když něco dvakrát zakážete a potřetí dovolíte, dítě pozná, jak na vás. Nebude si z vás laicky řečeno „nic dělat“ a pokusí se vás pokaždé nějak přelstít. Pochopí, že to třeba bude trvat déle, ale nakonec vždycky ustoupíte vy a ne on. A to přece nechcete…