Výchova jako bumerang

Ať se snažíte, jak se snažíte, všechny vaše dobré výchovné snahy budou po zásluze potrestány.

Hádám, že se vám taky minimálně jednou měsíčně stane, že vás děti chytnou za slovo nebo krutě nachytají na švestkách. I když vám možná připadají jako nenápadní svědkové vašich,drobných společenských lží nebo nekritičtí posluchači výchovných pouček, mají dost rozumu na to, aby zaregistrovaly, že ve vašich pravidlech něco nesedí. A pak vám propichuje ušní bubínky jedna z nejděsnějších vět vůbec: „Ale maminko, tys říkala, že…!“

Kážeme vodu, pijeme víno

Taky každý den vštěpujete svým dětem do hlavy, že se přechází jedině a pouze na zelenou a zásadně jen na přechodu? Jenže zrovna teď nestíháte, branku u zahradní školky zamykají za dvě minuty a vy prostě tu silnici musíte přeběhnout… „Ale maminko, tys říkala, že…“ Dbáte na to, aby se večer děti necpaly sladkostmi, a pak vás v deset večer cestou na záchod potkají na chodbě se skleničkou nutelly?

Samozřejmě že poznamenají: „Ale mami…“ Zakazujete dětem mluvit sprostě, jenže - při parkování do vás ťukne auto před vámi a výsledkem je promáčknutá espézetka, na ulici se vám protrhne igelitka plná nákupu, mezi dlažebními kostkami přijdete o kramflek - a peprné slovo je venku. „Mami, tohle se přece neříká…“

Ty nevíš, že tohle se nedělá?!

Vzpomněla jsem si teď na jednu příhodu z dětství. Jako malá jsem x-krát pozorovala, jak babička zvedla telefon, pak přikryla sluchátko dlaní a zeptala se mamky: „Volá ten a ten, seš doma?“ A když jsem takhle jednou zvedla telefon já, udělala jsem totéž. Jen jsem si nezakryla sluchátko a otázku, jestli je mamka doma, jsem z okna zařvala na celou zahradu.

Dostala jsem pak vynadáno, že tohle se přece nedělá a co si teď pomyslí sousedi. To víte, že jsem se zkusila hájit větou: „Ale maminko, ty to tak přece taky děláš!“ A byla jsem z toho pěkně zmatená. Takže se nedivím nikomu pod deset let, že si neví rady s tím, proč se dospělým měří jiným metrem než dětem.

Koho to sem čerti nesou… Dobrý den!

Kamarádka mi zase s výčitkami vyprávěla, jak se občas neuhlídá a remcá, když u nich zazvoní domovní zvonek: „Koho to sem čerti nesou? Nemám na nikoho náladu.“ Pak otevře s úsměvem od ucha k uchu: „Dobrý den, paní Vonásková, to jsem ráda, že vás vidím…“ Jakmile za paní Vonáskovou zaklapnou dveře, úsměv je ten tam. Její děti přetvářku samozřejmě nepřehlédnou a řádně ji okomentují: „Maminko, ale…“

A kdy jsi s tím lhaním začal, taťuldo?

Jedničkou ve vracení výchovných úderů je Hurvínek. Třeba když ho Spejbl poučuje, že lhát se nemá - on v Hurvínkově věku nikdy nelhal! „A kdy jsi s tím lhaním začal, taťulínku?“

„Hurvajs, já nelžu!“ Zaklepe Mánička, Spejbl zaleze do skříně se slovy „pro nikoho nejsem doma“, a když ho tam Mánička po chvilce objeví a zeptá se ho, co dělá ve skříni, odpoví: „Chytám moly.“ Dobře smečuje i Mikuláš v Mikulášových patáliích. Tak trochu po švejkovsku. Nikdy u něj člověk neví, jestli to rodičům dělá naschvál, nebo ne.

No a elitou na poli rodičovství je Homer Simpson, od kterého sice žádné z dětí neočekává nic moc, ale i z toho mála dovede Bart dobře těžit.

Zasmějte se tomu

Co dělat v těhle trapných případech, kdy je nad slunce jasnější, že hříšníkem jste vy? Máte několik možností: Vysvětlovat, že vám jde o jejich dobro - o jejich bezpečí, zdravé zuby a slušné vychování. Můžete se taky rozzlobit, a tím odvést pozornost: „Ty nevidíš, že teď spěcháme?“ „Jak to, že už dávno nespíš?“ „Copak tohle se dělá?“ Anebo to můžete vzít jako příležitost podívat se na věc s nadhledem. Zahodit rodičovskou ješitnost, zasmát se sama sobě, přehodnotit důležitost svých pravidel a přiznat si, že na mravokárce nemáte dost silný mandát. Není vlastně zase tak špatné, když děti zjistí, že nejste dokonalá. Že nejste stroj na bezchybné chování, že si dovolíte chovat se přirozeně a autenticky.

Navíc podobné situace vás taky utvrdí v tom, že vychovávají nejen rodiče své děti, ale i obráceně. No a to je přece plus.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře