"Bez rodiny bych nezůstával v Čechách a sbíral nové kuchařské zkušenosti ve světě. Asi bych udělal i větší kariéru. Ale také se možná provařil až k smrti v osamění.“ Tuto větu pronesl svého času nejmladší český šéfkuchař Jiří Štift na stránkách květnové Betynky. Tehdy ještě řídil kuchyni v pětihvězdičkovém hotelu. Když mluvil o své tříleté dceři, svítily mu oči. Měnil by starost o rodinu za poklidný, bezdětný život? Otázku rezolutně odmítl. Sympaťák, řekli jsme si. A že do toho „praštil“ už v osmadvaceti? Náhoda. Jenže i druhému otci z téhož čísla, právníkovi Janu Šťastnému, který se rozplýval nad svou desetiměsíční dcerkou Emičkou, bylo v době jejího narození 27 let. Shoda okolností, zkonstatovali jsme v redakci. Pak následovala další čísla našeho časopisu a s nimi setkání s dalšími otci. Zároveň byl ministrem školství jmenován Ondřej Liška, ročník 1977, který si rovněž pořídil prvního potomka v devětadvaceti... Něco se prostě děje a psycholog Jeroným Klimeš nám to potvrdil. Časy se mění, respektive vlní...
Jiří Štift s dcerou
Staronová vlna
Zájem o rodinu podle něj prý přichází ve stoupajících vlnách. Rok 1968. Po okupaci Československa sovětskými vojsky přišla strašlivá deprese a beznaděj. Nikdo nikam nesměl, takže, co měli lidé dělat? Svůj život zasvětili chatám a rodině. Rok 1989. Najednou zase všechno můžeme. Otevírají se možnosti cestování, realizace v práci... Rok 2005. Trend se obrací. Začíná orientace na rodinu. Nelimitují nás politické poměry, ale finance a zklamání. Chlapci, kteří dorůstali v kapitalizmu, mají před očima zkušenosti a hlavně chyby čtyřicátníků, ti už totiž zjistili, že pouhá distribuce peněz domů k udržení rodiny nestačí.
„Otec podnikal, vůbec jsme ho se sestrou neviděli a nakonec jeho firma stejně skončila,“ vypráví osmadvacetiletý Jirka a otec ročních dvojčat. „Zůstaly mu dluhy, namíchnutá máma, on je ukřivděný a nesnesitelný. Teď nemá nic... Zařekl jsem se, že půjdu úplně jinou cestou!“
„Vypustit dnes duši pro zaměstnavatele? Zbláznili jste se? V době krize mne stejně bez poděkování vyhodí a buď nenahradí, anebo nahradí někým levnějším. Když ji ale vypustím pro syna, tak to smysl má!“ nebere si servítky šestadvacetiletý Roman.
A navíc světem obchází strašidlo mužské i ženské neplodnosti. „Už nejen ženy, ale i muži jsou vyděšení, že nakonec děti nebudou mít vůbec,“ poznamenává Jeroným Klimeš.
Jan Šťastný s dcerou Emou
Miluji svou ženu
Když se dáte do řeči se svobodným pětatřicátníkem, dozvíte se, že najít dnes „vhodnou“ nevěstu je skoro nemožné. Dáte-li se do řeči se svobodnou třiatřicátnicí, dozvíte se, že najít „normálního chlapa“ je skoro nemožné. Když se bavíte s muži a slečnami pod třicet, tak tragicky to vůbec nevidí. Před třicítkou prostě mladí nepanikaří pod tlakem biologických hodin. A také se stoupajícím věkem stoupají nároky na partnera a klesá soudnost k sobě samému, upozorňuje psycholog.
„Začal jsem s ní chodit jako chudý kluk, když jsem pracoval v bezvýznamné hospodě za pár korun. Čekala na mne, když jsem třičtvrtě roku vařil na zaoceánské lodi... Byla se mnou ve zlým, nevím, proč bych hledal jinou holku do toho dobrýho. Žádnou lepší nenajdu,“ říká opět Jiří Štift o své manželce.
Naopak mluvit o své partnerce jako „o staré“, veřejně na ni nadávat, jak se to dříve běžně provozovalo, je trapas. Věta „Jsem zamilovaný do své ženy“, navzdory statistice o rozvodech – to je dnes ta pravá frajeřina! Mladíci mají před očima své starší kamarády a kamarádky, kteří se tak dlouho neodvážili vázat, až jsou nešťastně neuvázaní. „Nechtěl bych být dnes sám. Mě úspěch nebaví, když ho nemám s kým sdílet!“ řekl nám natvrdo další mladý otec, sedmadvacetiletý Antonín Peňáz z Plzně. Tahle generace si je totiž vědoma osamělosti a odcizenosti, kterou je západní svět promořený.
Tomáš Hájek s dcerou Julinkou. Až se vám ozve naše produkční Lucka Fumfálková s tím, že vás přijede pro Betynku vyfotit Tomáš Hájek, žádné obavy... I on patří do kategorie nadšených taťků pod třicet let.
Co je to mládí
Pořád opakujeme slovo „mladý otec“. Po pětadvacítce ale tak mladí nejsme. Kdy je muž zralý na založení rodiny? Věk to až tak neurčuje. „Když ji nebere jako kouli u nohy, jako překážku svých aktivit. Nevnímá svoje povinnosti vůči ní jako křivdu a neřeší, jestli by nějaká jiná slečna nebyla náhodou lepší než ta, kterou má doma,“ shodují se odborníci na lidské duše. Tato kritéria může splňovat devatenáctiletý kluk a nevyhovovat jim může i padesátník.
„Rozhodnutí pro dítě je dnes mnohem čistší než v minulosti,“ upozorňuje psycholožka Jana Markvartová. „Za socializmu se nepoužívala antikoncepce, tatínkové se ženit ,museli‘, ať se na to cítili nebo ne, a navíc bylo dítě jednou z mála možností dostat se k bytu. Dneska nikdo nic zadarmo nedostane, za svá rozhodnutí neseme plnou zodpovědnost... Muž je dospělý v momentě, kdy to přijme.“
V praxi to potvrdil i osmadvacetiletý brněnský fotograf Tomáš Hájek. Právě se vrhl do rekonstrukce domu po babičce. Bez ženy a dcery by se k tomu asi nedokopal. Obavy, že by rodinu nezajistil, si nepřipouští. „Myšlenky na to, jestli uživím rodinu, mě po celou dobu ženina těhotenství nenapadaly. Říkal jsem si, že budu dělat cokoliv. Na miminko jsem se prostě těšil!“ Zaplaťpánbůh. Postarších „teenagerů“, na které přicházely při pohledu na kočárek mdloby, bylo v poslední době kolem nás příliš.