Vaše příběhy: Veroničin neobyčejně ,,obyčejný život“

Bylo září roku 1973, údajně krásné babí léto a moji rodiče dodělávali dům, do kterého si měli za pár dní přivézt svoje první miminko. Všechno bylo zalité sluncem a naprosto nic nenasvědčovalo tomu, že na dva mladé krásné zamilované lidi čeká první těžká životní zkouška.

Na svět jsem se prý drala s velkou vervou a nadšením. Nezdržovala jsem, zkrátka jsem se sem asi hodně těšila. Těšili se všichni, ale pak přišla sprcha, narodila jsem se s rozštěpem rtu a patra… Ale měla jsem obrovské štěstí, protože jsem se narodila právě mým rodičům, kteří měli velkou oporu i v mých prarodičích. Musím upřímně napsat, že jsem si svojí vadu velmi dlouho neuvědomovala. Ano, jezdila jsem jednou za měsíc do Prahy na Vinohrady, ale to byl spíš takový výlet. Od malička jsem brala jako samozřejmost, že zvládnu odběr krve, pobyt v nemocnici, apod. V nemocnici jsem poznala hodně statečných dětí, které bojovaly s různým postižením.

Jinak jsem vyrůstala jako naprosto normální vesnické dítě, které lítalo venku s partou dětí a účastnilo se místních lumpáren. Ale byl tu vždycky můj úžasný děda František, který mi mnohokrát spravoval rozbité brýle, odřená kolena, tutlal moje průšvihy…

Puberta je období, kdy asi jen málokdo je spokojený sám se sebou, všichni jsme bojovali s mnoha otázkami a ani mně se tohle období nevyhnulo. Ale od mala jsem měla velké plány a moji blízcí mě v nich dokázali podporovat. Na vysněnou UMPRUM jsem se po maturitě sice nedostala, ale moji rodiče ani nemrkli, když jsem se rozhodla stejně odejít do Prahy a začít si žít po svém. Začala moje éra po podnájmech a klasického hledání, co udělám se svým životem. K velkému nadšení mých rodičů jsem se nakonec usadila a začala pracovat v bance, kde moje kariéra stoupala, a moji rodiče byli nadšení, že jsem si konečně vybrala svojí cestu. Ale ani já jsem tehdy netušila, že na té mojí cestě dostanu tak moc dárků.

Klepněte pro větší obrázek

Prvním velkým dárkem byl můj dnešní manžel. Potkala jsem ho v době, kdy jsem žila kariérou a po čerstvém rozchodu jsem neměla sebemenší chuť se opět seznamovat. A asi právě proto jsem potkala Michala a navzdory mým plánům jsem se zamilovala. Začali jsme plánovat svojí budoucnost a naprosto přirozeně jsme došli i k tomu, že chceme děti.

Narodila se Bára, Míša a František. Přiznám se, že jsem hodně študovala literaturu a hledala informace. Kdyby už tehdy existovalo Občanské sdružení Za novým úsměvem, ušetřilo by mi to asi hodně probdělých nocí. Měli jsme velké štěstí a naše děti se narodily bez vady. Jsme vlastně úplně obyčejná rodina, která si prožívá svoje starosti i radosti, které život přináší.

A co jsem chtěla svým příběhem říct? Tenhle obyčejný život jsem mohla a můžu žít, protože moji rodiče mě přijali i s mou vadou a udělali všechno proto, abych ji nebrala jako brzdu.
Milé maminky, které právě zpracováváte informaci o tom, že vaše miminko bude mít rozštěp, jste zaskočené touhle zprávou a nevíte, co vás čeká, neztrácejte odvahu. Na stránkách občanského sdružení Za novým úsměvem je opravdu hodně užitečných informací, ale i skupina lidiček, kteří si prožili to samé a určitě se na ně můžete obrátit s vašimi otázkami.

Hodně štěstí přeje Veronika

www.zanovymusmevem.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře