Náš druhý syn se rozhodl slavit narozeniny 18. 6., a tak jsme v tento den v 0:40 dorazili k porodnímu sálu. Přišla sestra a dost udiveně se ptala „s čím jdeme“. K samotnému porodu mne doprovázela má porodní asistentka, s níž jsem prošla celým těhotenstvím. Doktor byl hned u vstupního vyšetření dost nevrlý a vůbec mi přišlo, že se nechoval příliš profesionálně. Můj porodní plán odstrčil se slovy, že ten blábol číst nehodlá. Z těhotenské průkazky vyčetl, že se jedná o můj druhý porod a že ten první skončil akutním císařským řezem kvůli asfyxii plodu. To byl pro něj podnět považovat mne za vysoce rizikovou rodičku.
Po dlouhém a pro mne dost vyčerpávajícím vyplňování různých formulářů (absolvování kontrol v těhotenství na tomto místě, mi tohle papírování nijak neusnadnilo) jsem si kvůli monitoru musela lehnout na záda. Když jsem se při stahu bolestí natočila na bok, doktor na mě křičel, že chce mít záznam v pořádku, tak ať se nehýbu. Křičel i na mou porodní asistentku, vadilo mu i to, že mi otírala obličej. Poté, co zkonstatoval, že jsem sice dobře otevřená a porod postupuje, ale že při stahu sonda nezaznamenává ozvy (mezi stahy byly zcela v pořádku, přes stah dělohy to asi nedokázala snímat) rozhodl se pro císařský řez. Má porodní asistentka k tomu měla výhrady, ale doktor jí nařkl, že chce zabít mne i dítě, a že tam vlastně nemá co dělat, a postrkoval ji na chodbu. Zklamaná jsem jela na sál, nejsem ale doktor, a tak jsem neprotestovala.
Dej sem dítě...
Malý se narodil ve 2:00, já se probrala z narkózy kolem třetí a chtěla ho vidět. Sestra mi řekla, že to teď nejde, ať počkám, tak jsem čekala. V 5 hodin mi ho donesli a já mohla ten svůj poklad poprvé nakojit – s mlezivem jsem neměla problém, bylo připraveno už měsíc. Prosila jsem sestru, ať mi malého co nejdřív zase přinese. Slíbila mi to. Pak už jsem jen žadonila, ale sestry neměly čas. Po poledni jsem byla už naštvaná, ačkoliv v pooperačním stavu, „vyhrožovala“ jsem, že si pro něj dojdu sama. Najednou to šlo. Řekla jsem dětské sestře, že už musel mít hrozný hlad, když víc než 7 hodin nejedl. Ona odvětila, že hlad neměl, dali mu přece Nutrilon – v mém porodním plánu bylo přání, aby ho ničím nedokrmovali! Stejně prý ale moc řval, tak mu dali dudlík. Byla jsem v úžasu, já, která jsem své první dítě plně kojila do půl roku, se mám teď dívat, jak mého syna v den narození cpou Nutrilonem, ačkoli já mu mám co nabídnout?
Požádala jsem sestru, ať mi syna nechá na lůžku, když nemá čas mi ho nosit na krmení. Řekla, že to nejde a že to budu muset dva dny vydržet. Beztak pro mě nemají na oddělení šestinedělí volné lůžko. Našlo se místo na gynekologickém oddělení, tam jsem si po převozu už nenechala syna odnést a vynutila jsem si, aby se mnou zůstal už pořád. Byla jsem natolik odhodlaná uchránit ho samoty, dudlíku a Nutrilonu, že jsem si nechala snížit dávky léků proti bolesti, aby mi malého na pokoji nechali i v noci, což tam asi ještě nikdy nezažili. Pro sestry jsem byla ta „divoška, co nechce léky proti bolesti a dítě nedá z ruky“… Nutrilon mi nutili celou dobu pobytu, ale já stále odmítala – proč dokrmovat, když bez problémů kojím a dítě prospívá?
Nechci maminky strašit, že rodit v Olomouci je horor. Ráda bych je povzbudila, ať se na porod i pobyt tady psychicky připraví a ať se nebojí prosadit se. Pokud je miminko v pořádku, není přece důvod, aby někdo maminku nutil k věcem, které si nepřeje, nebo se kterými vnitřně nesouhlasí. Porod i šestinedělí jsou samy o sobě dost náročné, tak proč tuto situaci ještě zhoršovat?
Přeju všem maminkám hlavně zdravá děťátka a mnoho energie a síly nejen v porodnici.
Vendula, Olomouc
Zadečkem napřed v Opavě
Náš milý Tomášku, ty si teď pěkně spíš a tvoje maminka si listuje oblíbeným časopisem Betynka. Vždycky, když si ji pročítá, vzpomíná na den tvého zrození, a tak ji napadlo znovu si ty okamžiky písemně připomenout.
Narodil ses císařským řezem, to proto, že jsem spíš štíhlá a tys byl na mě příliš velký, k tomu ještě napříč a zadečkem dolů. S tvým tatínkem jsme plánovali porod přirozený, ale brali jsme v potaz i „císaře“. Den před vypočítaným termínem si mě už nechali v porodnici, aby nás měli pod dohledem a rozhodli, který den se koukneš na svět. Večer před akcí A jsem si ještě pěkně popovídala s panem primářem o epidurální anestézii, pověděl mi to normální srozumitelnou řečí.
Druhý den ráno mě s úsměvem „obsloužily“ perfektní a profesionální sestřičky, které nás před odjezdem na sál podporovaly. Tatínek za námi přišel také, i když na sál měl vstup zakázán (je to centrální sál, kde se provádějí různé operace). Tam se o nás staral již připravený tým se dvěma lékařkami, sestrami a anesteziologem, který mi hned svým příjemným hlasem vysvětloval, co se právě teď děje.
V 07:59, 27. února 2008, tě lékařky vyklubaly z bříška a ukázaly mi tě. Najednou jsem nemohla dojetím mluvit. Také jsme byli překvapeni - mysleli jsme si, že čekáme holčičku a on to kluk, do kterého jsme se okamžitě zamilovali.
Po porodu tě na chvíli předali tatínkovi a pak jsi až do odpoledne byl na novorozeneckém oddělení, než si pro tebe opět přišel tatínek. Já jsem musela celý den ležet. S kojením jsme začali až druhý den a šlo nám to docela dobře.
Ráda vzpomínám, protože za celou dobu našeho pobytu se o nás všichni hezky starali. Sestřičky, ač vytížené tou spoustou neustálých příjmů k porodům se chovaly laskavě a příjemně, a když to šlo, přišly i na delší chvíli poradit, ukázat a přesvědčit se, jestli mě něco nebolí.
V těchto chvílích jsem přišla na to, že všechno je jen a jen věcí lidského přístupu, pak jdou věci snáze a lépe.
Touto cestou bych ještě jednou ráda poděkovala za hezký porod (i když císařským řezem) veškerému ošetřujícímu i lékařskému personálu porodnice ve Slezské nemocnici v Opavě. Už se těším, až tam přijdu s Tomáškovým sourozencem!
Lucie Kubitová
Názory autorů nevyjadřují názory redakce.
Milé čtenářky, zajímají nás Vaše zážitky z porodu a hodnocení porodnice. Pošlete nám svůj příběh i s fotkou na e-mail:
betynka@burda.cz