Vaše příběhy: Podepsala jsem reverz a pak porodila za čtrnáct minut!

Celé těhotenství probíhalo naprosto bez komplikací a my se nemohli dočkat, až se naše princeznička Sára vyklube z bříška.

Od 30. tt. jsem začala mít občasné bolesti v podbřišku, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost, protože jsem se dočetla, že by to mohli být poslíčci. Jakmile jsem šla do poradny ve 32. tt., tak jsem se rozhodla, že poslechnu přítele a řeknu o bolestech doktorovi. Doktor mě vyšetřil a řekl: „To se vám roztahuje děloha, to je normální.“ Šla jsem tedy s klidným svědomím domů a těšila se na víkend. Jen co jsem došla domů, bolesti začaly nanovo, ale už takovým způsobem, že jsem nemohla pohnout ani nohama, byla to taková chvilková křeč v podbřišku.

V neděli to zas začlo, ale bolest byla silnější a častější. Celou noc jsem nespala a nevěděla jsem, co mám bolestí dělat a jak ležet. Ráno jsem přítele poprosila, ať zavolá do práce a vezme si volno a ať mě odveze k doktorovi. A tak jsme se vydali.

Můj doktor tam nebyl a já si řekla, že to je taky dobře a že jsem zvědavá, co mi paní doktorka poví. Paní doktorka mě začala vyšetřovat a já myslela, že tam bolestí omdlím, a najednou vykřikla: „Paní, vy nám rodíte! Jste otevřená na dva centimetry a hlavička je nízko.“ Když jsem se vzpamatovala z šoku, začala se vyptávat, jestli jsem autem a jestli nechci sanitku. Mě nic nezajímalo, jen to, že nemám nakoupené žádné věci do porodnice. Pro miminko jsme měli vše, ale pro mě vůbec nic. Místo toho, abychom jeli okamžitě do porodnice, jak paní doktorka říkala, tak jsme jeli rychle nakoupit a domů sbalit věci.

Po příjezdu do nemocnice mě vyšetřil strašně hodný pan doktor, který mě uklidnil a vše mi vysvětlil. Vysvětlil mi, že ještě miminko není připravené, aby šlo na svět, tak se ho pokusí v bříšku udržet, ale radši mi dali injekci, která urychlí miminku vývoj plic. Nikdo totiž nevěděl, jestli mi infuze zabere, nebo ne. Nezbývalo mi nic jiného než ležet a čekat, co se bude dít.

Docela hnusný pocit, když jsem ležela na porodním oddělení a hned vedle v pokoji byl porodní sál a já slyšela každou maminku rodit, a jen já rodit nemohla.

Ráno přišel primář mi vysvětlit, jak bude léčba probíhat. Léčba infuzí se může podávat jen do 34. tt., aby to miminku nepoškodilo srdíčko. Ale když se to podávalo teď, škodilo to srdci mě. A proto jen co jsem po čtyřech dnech přestala mít bolesti, tak mi dali tabletky, které byly méně účinné. Tabletky jsem dostávala po čtyřech hodinách a už po třetí hodině od užití léku jsem měla mírné bolesti. A proto mi všichni doktoři říkali, že po vysazení tabletek ve 34. tt. porodím.

Bylo to strašně náročné na psychiku, nevěděla jsem, co dělat… Každá maminka se mnou na pokoji byla maximálně 24 hodin a pak šla na sál. Strašně jsem jim záviděla a stále čekala, kdy přijdu na řadu já. Den před vysazením tabletek mi sestřička zapomněla dát lék a já se svíjela v křečích. Jakmile mi dala tabletku, zavolala i doktora, který zjistil, že hlavička jde nahmatat. Tak mě zase šoupli na infuzi. A už mi i dokonce říkali, kdo má službu v den, kdy budu bez léků, že se potkáme na sále. Všichni doktoři i sestry tvrdili, jak budu mít strašně rychlý porod, že už jsem vlastně v půlce porodu.

O půlnoci jsem dostala poslední tabletku a šla jsem spát. Ráno jsem se probudila – a žádná bolest. Tak jsem pořád čekala, co se bude dít. Celou sobotu za mnou chodili lékaři a ptali se, jak se cítím, a mně nic nebylo. V pondělí přišel doktor a řekl, že si princeznička umanula, že v bříšku zůstane, tak že tedy budeme čekat, až mi praskne voda, a to může být i ve 40. tt. Celý den jsem uvažovala a přemýšlela, jak to udělat, abych tam nebyla tak dlouho. Zkoušela jsem různé babské rady, jako je teplá sprcha, a ono nic nepomáhalo a nic mě nebolelo, tak jsem se v úterý rozhodla, že se doktora poptám, co by se stalo, kdybych odešla na reverz. Jakmile jsem řekla o svém plánu doktorovi, tak mi řekl, že mě nepustí ani na reverz, že bych mohla porodit i na ulici. Prý bych si akorát stihla zavolat sanitku, ale ta by mě nestihla ani naložit, a rodila bych doma. Ale prý mě výhledově pustí domů. Druhý den ráno na vizitu přišel stejný doktor a já na něj vyhrkla – už je výhledově? Doktor chvíli mlčel a pak mi řekl, že už mě pustí domů, ale jedině na reverz, a já souhlasila. Doktor po vizitě šel vypsat papíry a ještě si mě nechal zavolat a upozorňoval mě, co všechno se může stát, a taky nemusí. Já byla rozhodnutá a nadšená, že jdu konečně domů zkontrolovat výbavičku na miminko a jak přítel doma válčí. Přítel pro mě přijel a jeli jsme domů.

Doma jsem se uklidnila z neustálého nemocničního předporodního stresu. Ve čtvrtek jsem se rozhodla, že potřebuji mezi lidi a koupit Sárince nějaký krásný obleček do nemocnice, a tak jsme vydali do obchodu. Přišli jsme domů a já padla únavou. V sobotu ráno kolem desáté hodiny jsem se vzbudila takovým lupnutím, až jsem se lekla, a uvažovala jsem, co to bylo, a řekla jsem si – asi mě malá tak kopla a já se lekla. Přítel začal dělat oběd a já si na chvíli sedla na naši koženou sedačku. A cítila jsem nějaké menší mokro. Venku bylo třicet stupňů, tak jsem si myslela, že jsem se zpotila. Po jedné hodině odpoledne jsem začala mít bolesti co dvacet minut, najednou do deseti, tak jsme rychle začali balit do nemocnice. V autě už byly bolesti co tři minuty. Z auta jsme vycházeli 13.50. V nemocnici mě vyšetřil pan doktor, který mě přijímal před třemi týdny. Doktor zakřičel na sestru: „KLENE SE HLAVIČKA!“ A mě už vedli na porodní box, protože sál byl plný. A šlo se na věc.

Doktoři měli pravdu, porod byl opravdu velice rychlý. Naše princeznička Sára se narodila 6. 7. 2012 ve 14.14 a ve 34+6. tt. Takže samotný porod trval 14 minut. A nebo taky tři týdny. Sárinka se nám narodila zdravoučká a krásňoučká. Tímto bych chtěla poděkovat všem doktorům z ostravské nemocnice za to, že měli pochopení a výdrž.

čtenářka Bára

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře