Váš příběh: Zažila jsem neskutečné ponížení a hrůzu!

Listopad 2009 se navždy zapsal do mé mysli, po nedostavení se menstruace, jsem zašla do lékárny a koupila si těhotenský test. Nervozita, která se ve mně odehrávala, zda jsem či nejsem těhulka, jak test dopadne, co se bude dít, jak to vezme přítel, prožila asi každá z nás.

Nicméně do dvou minut se mi ukázaly na papírku dva růžové proužky, a já byla šťastná, ale s pocitem nejistoty, co na to přítel. Byli jsme spolu krátce - dva měsíce, a hned taková nečekaná událost. Když jsem mu ukázala jen papírek s dvěma proužky, byl šťastný, objal mě se slovy: „Neboj, lásko, to zvládneme! Postarám se o vás.“

Celé těhotenství probíhalo celkem v klidu. Byla jsem na rizikovém těhotenství, z důvodu minulého samovolného potratu, který se stal v roce 2006. Přítel se mnou chodil na všechna vyšetření, která byla nezbytná. Když jsme viděli toho drobečka poprvé na ultrazvuku, byl to neskutečně krásný pocit. Zlom nastal kolem 24. týdne, kdy jsme byli na velkém ultrazvuku. Panu doktorovi Fišerovi se něco nezdálo, a tak nás objednal na specializovanou pražskou kliniku, kde se měl udělat ultrazvuk ještě jednou, ale předem mě uklidnil, že to nic vážného nebude, ozvy byly v pořádku, poloha také, tak se prý nemusím bát.

Když jsme tam s přítelem dorazili, tak jsme si vzali pořadové číslo a vyčkali, až na nás přijde řada. Vylezl pan doktor a pozval si nás do ordinace. První, co mě zarazilo, bylo to, jak přišel a arogantně mi oznámil: tady si lehněte, kalhoty stáhněte na bok, a přítel, ať si sedne tady. Žádný pozdrav, žádné vysvětlení, co vše bude provádět, prostě nic. Když mi na bříško nastříkal studený gel a začal přejíždět ultrazvukem, začal popisovat, co je právě vidět a co kde je. Potom mi oznámil, že to vypadá, že je vše v pořádku, až na dilataci pánviček ledvinných. Hlavou mi problesklo snad všechno, ale co to znamená, jsem netušila. A po mé skromné otázce, co to znamená pro miminko, tak doktor prohlásil: „To mají děti, co mají Downův syndrom.“

Po tváři mi začaly stékat slzy velké jak kuličky hrášku, jediné, co jsem v tu chvíli cítila, bylo pevné sevření ruky od mého přítele. Něco si tam povídali s doktorem, co, nevím. Nedokázala jsem to vnímat. Když už jsem začala vnímat svět kolem sebe, a slyšela slova doktora, bude lepší ukončit těhotenství, začala jsem plakat ještě víc. Na jméno toho doktora nikdy nezapomenu... Snad nejhorší jméno, co jsem kdy slyšela...

Když jsme odcházeli se zprávou z jeho ordinace, pořád jsem plakala. Ihned jsme jeli k našemu doktorovi, a popsali jim tam situaci, jakou jsme prožili na této klinice. Doktor jen nevěřícně kroutil hlavou. Uklidnil mě tím, že mě objedná na odběr plodové vody, a uvidí se, pak se budou dělat nějaké vážné závěry. Zavolal na kliniku, kde shodou okolností pracovala jeho známá, a druhý den jsme jeli tam. Nejdřív jsme probrali rodinné anamnézy, pak nám řekla, jak velké je riziko, a uklidnila nás tím, že Downův syndrom je dědičný, a že pokud jej nikdo v rodině neměl, tak se nemusíme tolik obávat, ale odběr plodové vody bude nejjistější.
Začala jsem hledat informace na internetu, jak vyšetření probíhá, co se při něm děje. Jakýkoliv článek, na který jsem narazila, popisoval dopodrobna, co se bude dít a jak to bude probíhat, a reakce maminek, které to podstoupily, že je to velmi bolestivé, mě možná ještě víc vystrašily.

Objednali jsme se k Apolináři, a druhý den jsme vyrazili. Když mi bylo sděleno, že si mám zabalit ručník, přezůvky, župan, pyžamo, hygienu, tak mne v první chvíli napadlo, že tam budu asi jeden den ležet. Měli jsme tam být už brzy ráno. Dorazili jsme na sedmou ráno, v budově ještě skoro nikdo nebyl, usadili se na nepohodlnou lavici a čekali. Ty chvíle čekání byly nekonečné. Kolem osmé hodiny přišla sestra, odemkla oddělení, a vyzvala nás do další čekárny. Po chvilce vyšla ze dveří ordinace sestra, abych se došla ještě vyčůrat, a pak klepla a půjdu na řadu. Začala jsem se bát, plakala jsem, a ještě víc se stresovat. Přítel se mě snažil uklidnit. Po chvilce jsem vešla do ordinace. Sestra mě vyzvala, abych se převlékla do košile, vzala si župan a bačkory a usadila se do křesla. Po deseti minutách za mnou přišla sestra a vysvětlila mi, jak to vše bude probíhat, co vše se bude dít, a kam si mám pak zavolat po týdnu pro výsledky.

Jelikož jsem byla již ve 24. týdnu těhotenství, tak odběr měl zvýšené riziko potratu. Byla jsem s tím smířená. Podala mi do ruky vatovou tyčinku, abych si vytřela ústní dutinu, kvůli oddělení mého DNA a DNA plodu. Za chvíli jsem šla na samotný zákrok. Lehla jsem si na lehátko, jeden doktor sledoval ultrazvuk, a druhý vzal jehlu a provedl odběr. Pak ještě kontrola srdíčka, zda je vše v pořádku a mohla jsem jít domů. Doporučili mi třídenní klid.
Byl to můj nejdelší týden, co jsem snad kdy prožila. Když jsem volala na kliniku, jak dopadly výsledky, spadl mi ze srdce ten největší kámen, co snad existuje. Tak maminko, výsledky jsou skvělé, vše je v pořádku, máte zdravé miminko, kluka.

Pro mě to, co tomu předcházelo, byly ty nejhorší chvíle, co jsem prožila, a nikomu bych toto nepřála zažít. Ale dnes se nad tím už dokážu povznést, a možná i s úsměvem. Na hlupáka člověk narazí často, a ten den se to stalo mně.

Dnes jsou Tomáškovi skoro dva roky. Narodil se 22. 6. 2010 s váhou 3200g a 54 cm a je to úžasný a zdravý kluk.

Kateřina Francouzová

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře