Váš příběh: Věta: „Jste připravená, vidět své dítě?“ mě dorazila!

Jako snad každá matka jsem si i já šla v lednu 2008 do porodnice pro zdravé dítě. Moc jsem se těšila, jak si to tentokrát užiji. Po porodu prvního syna jsem měla dost velké poporodní deprese. Druhé těhotenství nevyšlo. Tentokrát nebyly v těhotenství žádné komplikace, bylo zcela bezproblémové – kromě polohy koncem pánevním.

Doma jsme si vyprávěli – tehdy s tříletým synem, jak se přijde podívat za mnou do porodnice na brášku, jak bude krásný a malinký.

A pak to přišlo! Vybrala jsem si epidurální anestezii, operace císařským řezem probíhala klidně. Je to dobré, brečí, vše je tedy v pořádku, říkala jsem si na operačním stole. Najednou se otevřely dveře a v nich stál dětský lékař a na tvářích dvou sester za ním jsem četla velký problém.

„Paní Kuželová máte chlapečka, bohužel se však narodil s rozštěpem, má to velkého rozsahu, co jsem tak koukal a ještě se mi také nezdá srdíčko.“  Nejhorší to okamžik v mém životě!  První, co jsem se zeptala, bylo, jestli to má nějakou souvislost s možným mentálním postižením. Pan doktor byl moc hodný, snažil se mě uklidnit, podat ty nejzákladnější informace. Pak se mě zeptal, jestli jsem připravená a může mi ho ukázat!

Vím, že to myslel dobře, ale v tu chvíli mě to naprosto dorazilo. Nade mnou se rozjel koncert pípání přístrojů a blikání snad všech kontrolek. Anesteziolog se mi snažil vnutit celkovou anestezii, zachvátil mě neskutečný výbuch emocí, který jsem nikdy nezažila. Nebyla jsem připravená na něco takového, neměla jsem žádné informace, v tu chvíli mě napadalo jen to, že z něho nebude člověk schopný plnohodnotného života, že jsem celoživotně odsouzená starat se o postižené dítě, že bude čelit posměchu okolí, že budu muset přestat podnikat, že jsem studovala, dřela se úplně zbytečně, když ten, pro koho jsem to celé dělala, to nevyužije. V této hluboké nevědomosti jsem naštěstí setrvala jen pár hodin, které ale trvaly nekonečně dlouho.  Když jsem se poprvé viděla s manželem na pokoji, jen jsem brečela a klepala se.
 
„Álo, my to spolu zvládneme!“ A nejednou jsem věděla, že to SPOLU fakt zvládneme, že nás ta obrovská společná bolest ještě víc sblíží, že nás ta starost posílí, že se naše láska tímto upevní a že se všichni spolu budeme radovat z úplně jiných věcí než dosud!
Já ležela po operaci týden v Jilemnici v porodnici. O 120 kilometrů dál v Thomayerově nemocnici v Praze můj Honzík. Nekonečné dva dny čekání, jestli konzilium kardiologů svolí s operací rtu 3. den po narození, se vlekly jako celé roky. 

Honzík se narodil s pravostranným rozštěpen rtu patra a čelisti a levostranným rozštěpem patra, se srdeční vadou, která se později ukázala jako středně významná.

Po příjezdu domů jsem začala horlivě shánět veškeré informace o rozštěpu a jeho léčbě, abych se uklidnila. Bohužel v tu dobu toho moc na internetu nebylo. Ale i za to, co jsem našla, jsem byla nesmírně ráda a vděčná.

Na první rok Honzíkova života nevzpomínám vůbec ráda. Prolezli jsme v Motole snad všechna oddělení a to několikrát. Nejhorší období pro mě bylo v půl roce jeho života. V tu dobu jsme navštěvovali kardiologii, rehabilitaci, neurologii, antropologii, genetiku, ORL a plastickou chirurgii. Vše se začalo zlepšovat až po operaci patra v deseti měsících.  I nadále jsem držela své podnikání a alespoň na část dne jsem pracovala, abych se donutila myslet na něco jiného a zaměstnala tak svou hlavu jinými myšlenkami než jen těmi, jak já můžu ještě víc pomoci svému synovi.

Po operaci patra nastaly dobré časy, které trvají dodnes. Honzík nám dělal a dělá radost každým dnem. Nyní je čtyřletý, je moc šikovný, milý, silný, pohodář a největší odměnou je pro nás jeho šťastný úsměv spokojeného dítěte. Jeho nesnadný vstup do života nesmírně obohatil naši rodinu. Změnil naše vidění světa, změnil žebříček životních hodnot, prohloubil naši lásku a úctu jednoho k druhému a přinesl do naší rodiny velké množství každodenních drobných radostí, které bychom jinak považovali za samozřejmost. Žijeme nyní kvalitnější život s větší mírou respektu, pokory a lásky.

Jsme moc rádi, že ho máme, je to jedinečný, úžasný človíček. Hned na něm každý vidí, že je rád na světě a užívá si to tady s námi a my s ním.

Jsem šťastná, že veškeré moje obavy se nepotvrdily, žijeme už teď plnohodnotným životem, pracujeme a žijeme provozně běžný život každé jiné rodiny. Občasné výlety do Prahy na kontrolu jsou pro nás společenskou záležitostí. :-)

Alena a Honzík

www.zanovymusmevem.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře