Váš příběh: Spousta překvapení u Apolináře

Mám dvě krásné holčičky, jedna tříletá chodí do školky a druhá dvouměsíční tu spinká vedle mne na posteli. Obě se narodily u Apolináře, tedy ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Poprvé jsme tuto porodnici vybírali proto, že jsme chtěli ty nejlepší porodníky a komfort veškeré dostupné lékařské péče, protože jsem byla čerstvě po operaci očí. Podruhé jsem chtěla jít na porod doslova po paměti, mít své jisté.

Po svých stopách
To se podařilo. Když se Eliška začala drát na svět (odtekla plodová voda, ale kolik jí bylo!), věděli jsme, že můžeme na půl hodiny zaparkovat přímo před vchodem, kudy na porodní sály, jak jdou vyšetření za sebou, mohli jsme se i přes napětí a kontrakce klidně usmívat. Oba porody byly relativně krátké (poprvé čtyři, podruhé tři hodiny), takže šlo vše ráz na ráz: příjem, vyšetření na CTG, druhé vyšetření na příjmu a postup do přípravny (kde jsem byla opět sama, jen občas zašla sestra), klystýr, který (a teď se nezlobte za to vyjádření) ukrátí dlouhou chvíli, sprcha také velmi pomohla, míči jsem se zdaleka vyhnula. Minule jsem totiž také měla porodní bolesti v kyčlích a po usednutí na míč jsem se nemohla několik kontrakcí zvednout. :-)

Od začátku do konce se mnou byla jedna doktorka, jedna porodní asistentka a jedna sestřička. Představily se mi při příjmu a byly se mnou až do konce, usměvavou dětskou sestru jsme poznali až na sále. Protože jsem si nějak nebyla jistá průběhem, bylo to jiné než poprvé, raději jsem si tentokrát nechala napíchnout epidurál. Kdyby se něco dělo, nechtěla jsem, aby Eliška vykoukla na svět a já u toho nebyla při smyslech. Spolu s anestezioložkou přišla její sestřička a ta mi pomáhala se pohnout (začala jsem se nekontrolovatelně třást a jakýkoli pohyb byl nemyslitelný) a vnímala kontrakce, aby mne během nich nechali v klidu.

Tím, že kromě manžela byly kolem mne samé ženy, přišla jsem si jako na babské slezině, sestřičky byly milé a povídaly si s námi. Lékařka byla trochu naštvaná, že jsem jí kazila práci, nejsem typ ovce. Elišku nám hned ukázali, poté za dohledu tatínka zvážili, změřili, otřeli a zabalili. Na sále „se“ mezitím dorodilo a začalo šití. Teprve poté jsme mohli Elišku přiložit, ale přisála se silně a hned!

Dvě hodiny jsme zůstali na sále, Elišku odvezli do inkubátoru, já dostala svačinu, na kterou jsem tentokrát opravdu neměla chuť, byla totiž noc. Pak mne doprovodili na pokoj a mohla jsem přemýšlet, zda i tentokrát neusnu.

Hezké pokoje a příjemné sestřičky
Na pokoji na mne čekaly dvě výborné spolubydlící a velké překvapení z hezkého prostředí: nové polohovatelné postele, průhledné malé postýlky na miminka tu měli už minule, jako bonus naprosto úchvatný výhled na Vyšehrad. Zvonkohru jsem slýchávala při vycházkách, ale noční osvětlení kostela sv. Petra a Pavla jsem viděla možná poprvé. Elišku mi dali až po ranní vizitě, i když jsem opravdu usnout nemohla.

Překvapením bylo i celkem slušné jídlo, i když je možné, že za léta na mateřské jsem snížila laťku. Oproti minulému pobytu jsem ocenila i lidštější, osobnější přístup ženských sester. Poprvé jsem ležela na oddělení P2, podruhé na P15, ale vždycky mne překvapilo, jak neskutečně hodné a trpělivé jsou zejména sestřičky na neonatologii. Poprvé se mnou jedna strávila celou hodinu, aby mi pomohla rozkojit a vzbudit žloutenkou zmoženou šípkovou Růženku. A obdivuji jejich trpělivost: Noc co noc za nimi chodí desítky maminek a ptají se, proč jim ty děti tak brečí, a ony pokaždé trpělivě odpovídají: „Zkuste mu dát najíst.“. A každé 4 dny se maminky prostřídají…

A sestřičkám na P15 bych chtěla poděkovat, že poté, co jsem na jeden den skončila na třílůžkovém pokoji sama, skoro každou hodinu se za mnou nějaká sestřička zastavila a nadhodila nějaké konverzační téma. Ať už to bylo standardem nebo ne, mně to pomohlo.

Překvapení nekončí
Překvapilo mne, jak moc se za ty tři roky změnily názory na kojení: žádný velký tlak, kojíte, jak často chcete, podle potřeb dítěte, kojení je nejlepší, ale pokud má dítě sklony k alergii, pravděpodobně ji dostane, omezování v jídle nemá smysl, nemá vliv. Také už se nedělají takové štráchy s příkrmy, větší děti po přiložení „desítku“ dostanou, pokud brečí hlady.

Příjemně mne překvapila ještě jedna věc. Došlo k jednomu nedorozumění, už není důležité, o co šlo, ale protože jsem s sebou měla notebook (Apolinář má pro pacienty i návštěvníky volnou Wi-Fi), napsala jsem na kontakt na webu zprávu, že se nám něco nelíbí. Do půl hodiny (!) odpověděla zástupkyně sester a za dalších 5 minut se zastavila na našem pokoji a o situaci si s námi promluvila. Ještě víc pak obdivuji, že původkyně onoho nedorozumění druhý den ráno přišla k nám na pokoj a přestože nám bylo jasné, že jí to bylo nepříjemné, statečně se omluvila.

Pro ty, které jsou právě v prvním trimestru a rozhodují se, má Apolinář ještě jedno příjemné plus: registrace k porodu probíhá na webu, takže žádné hodinové fronty a vstávání v noci. A pokud vás ani to nepřesvědčí, jděte se do této porodnice podívat. Budova vznikla v poslední třetině 19. století a rovnou jako porodnice, navrhl a velmi dobře promyslel slavný architekt. Má to tu atmosféru, dýchá to tu dobrým koncem, i když vím, že právě tady rodí ty nejtěžší případy z celé republiky. Té atmosféry jsem si všimla, už když jsem tu byla s naší starší dcerou.  A půjdu sem i kdybychom ještě někdy čekali třetí princeznu…

Markéta Kaclová

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře