Váš příběh: Sestřičky nepomohly s kojením, tak jsem si poradila sama

O rozštěpové vadě našeho drobečka jsme se dozvěděli vlastně úplnou náhodou asi ve 25. tt díky 3D ultrazvuku. Já na něj ani jít nechtěla, ale budoucí tatínek si přál mít prenatální fotku svého prvorozeného a tak jsme šli.
Váš příběh: Sestřičky nepomohly s kojením, tak jsem si poradila sama

Ačkoliv se u nás v rodině rozštěpová vada vyskytuje a já na to několikrát upozornila svého gynekologa, nechala jsem se uchlácholit tím, že na ultrazvuku nic podezřelého nevidí - byla to tak trochu pštrosí politika z obou stran. O to větší bylo naše překvapení, když se na 3D ultrazvuku prakticky hned po naskočení obrazu vada ukázala. Chudák paní doktorka (ne moje ošetřující) to čekala ještě míň, než my, a byla z toho chudák úplně v šoku… Obraz okamžitě přepnula do 2D zobrazení, ale i když jsme viděli obličejík našeho bobečka snad jen 2 vteřiny, bylo nám to jasné. Paní doktorka byla moc ohleduplná, velice šetrně nám sdělila, že na té pusince opravdu něco je a doporučila nám zajet do Hradce Králové na podrobný genetický ultrazvuk za profesorem Eliášem, který je opravdu špičkou ve svém oboru.

Bylo nám hrozně, první dva dny jsme ani nemohli spát, přes slzy jsme neviděli, ale nelenili jsme a objednali se do HK. Tam nám potvrdili rozštěp rtu, ale bohužel byl malý v bříšku natočený hodně špatně, takže nebyla úplná jistota, jestli rozštěp bude jednostranný či oboustranný. Pro detailní zjištění rozsahu rozštěpu se dá postoupit vyšetření magnetickou rezonancí (šetrnější než rentgen), ale nechtěli jsme miminko zbytečně vystavovat ani tomu nejmenšímu možnému ohrožení, a tak jsme jen čekali a tiše doufali v co nejmenší vadu.

Nemarnila jsem čas a sháněla informace, kde se dalo (moc se nedalo, můj gynekolog neměl absolutně žádné aktuální informace), naštěstí jsem našla na netu díl Vizity, kde jsem poprvé slyšela o časné operaci rtu. Ten díl jsem viděla snad 10x, nasávala jsem informace jako houba. Spojila jsem se s MUDr. Borským a domluvili jsme si konzultaci. Pan doktor byl velmi milý a příjemný, vysvětlil nám důvody a výhody časné korekce rtu a my byli už konečně o něco klidnější. Dostali jsme kontakt do Motola na registraci k porodu a poprvé jsem tam do poradny a pro registraci šla ve 29. tt, pak ve 36. tt a ve 38. tt jsem nastoupila na plánovanou hospitalizaci na oddělení rizikového těhotenství.

Zpočátku to podle ultrazvuku vypadalo, že do týdne spontánně porodím, ale nakonec jsem na rizikovém oddělení strávila neskutečných 28 dní. Nemůžu nevzpomenout na úžasný kolektiv sestřiček, které si vždycky našly chvilku na to, aby mi odpověděly na všechny možné otázky, co se mi denně honily hlavou. Díky nim byl můj dlouhý pobyt na oddělení vlastně skoro příjemný. Maxíkovi se ale pořád za žádnou cenu nechtělo ven a bohužel ani veškeré metody vyvolávání s ním nic nezmohly. Sestřičky se mi smály, že jsem extrémně trvanlivá a docent Binder se mě chodil ptát, kdypak už konečně porodím. A já (respektive Maxík) pořád nic. Už jsme měli termín na císařský řez, ale dva dny před operací se porod spustil sám a já byla konečně maminka!

Klepněte pro větší obrázek

Po narození jsem Maxíka viděla jen chviličku ještě na porodním sále, pak ho převezli na novorozenecké oddělení, kde strávil první noc ve vyhřívaném lůžku. Já byla na oddělení šestinedělí v pokoji s dalšími dvěma maminkami, které také neměly svá miminka u sebe. Malého jsem od porodu viděla až druhý den po obědě, kdy mi ho sestřičky z novorozeneckého také přinesly „na krmení“.

Čekala jsem, že mi poradí, jak zkusit miminko s celkovým rozštěpem kojit, ale bohužel nikdo neříkal nic, asi je to tak trochu daň za velkou porodnici, kdy sestřičky mají opravdu tolik práce, že nevědí, kam dřív skočit. Jenže malý mi pořád strašně plakal, kojení se nedařilo ani s kloboučky, a já byla zoufalá, že pro něj nemůžu nic udělat. Druhý den od porodu už jsem byla trochu otrlejší a řekla si v čase krmení o lahvičku mléka, abych mohla toho svého drobečka konečně nakrmit a ne se jen dívat, jak srdceryvně pláče hlady. Dodnes nechápu, proč mi lahvičku nedaly sestry samy, stejně musel malého někdo nakrmit, takhle mohly mít ulehčenou práci. Naštěstí šel hned třetí den od porodu Maxík na operaci a já se další den přestěhovala z šestinedělí na jednotku speciální péče, kde jsem čekala, až mi ho převezou z JIP, kam jsem za ním mohla kdykoliv přijít, tamější sestřičky byly opět milionové a neskutečně trpělivé.

To už jsem měla taky svoje mateřské mléko, které jsem poctivě po třech hodinách odsávala (doporučuji vlastní elektrickou odsávačku s sebou), a malý ho dostával nejprve sondičkou, pak přes stříkačku a asi druhý den od operace už pil z lahvičky. Zpočátku bylo krmení opravdu boj, žádnou speciální lahvičku na oddělení neměli (teda měli Habermana, ale jen dudlík bez ventilku, který na obyčejné lahvičce neseděl), takže jsem si ani nevyzkoušela, jestli by nám krmení šlo s drahou speciální lahvičkou snáz. Nakonec jsem natrefila na oddělení na savičku s trošku větší dírkou, která perfektně seděla na malou skleněnou lahvičku od Beby a tu už jsem nepustila.

Maxík se narodil v pondělí, operace proběhla ve čtvrtek (operuje se čtvrtek, pátek – podle počtu malých pacientů, volného místa na JIP atd.) a domů jsme šli ve středu. Od narození šlo všechno opravdu hrozně rychle a já jsem byla moc ráda, že jsem měla předem tolik potřebných informací, které jsem načerpala hlavně díky Hance Broulíkové, které patří náš velký dík!
 
Soňa Mojžíšová

www.zanovymusmevem.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články