Váš příběh: Pracuji jen, když Andulínka dovolí

Tereza Plášilová se živí tím, o čem většina z nás ve věku holčiček snila. Vyrábí náušnice, korálky, náramky, maluje kravaty. Nejen že ji to baví, ale dokonce své výrobky prodává.
Váš příběh: Pracuji jen, když Andulínka dovolí

Jezdí na trhy a jarmarky, a protože nepřišla na to, jak odolat konkurenci na velkých serverech, založila vlastní pro liberecké umělce.  Tento nápad jí také vysloužil umístění v soutěži pro začínající podnikatele Rozjezdy 2012. Přestože pracovala jako prodavačka v knihkupectví, vrátila se vlastně ke svým kořenům, vyrůstala v rodině i kraji bižuterie a u nich doma se ketlovalo stejně jako se jinde peče cukroví.

Na mateřskou jste šla jako prodavačka v knihkupectví v obchodním centru. Bavila vás práce nebo to bylo „jen zaměstnání“?
Práce mě bavila, odmalička jsem knihomol, miluji vůni nových knih, takže pracovat v knihkupectví byla opravdu moc pěkná zkušenost. Stále tam i chodím za kolegyňkami a málokdy se nám povede odejít bez nějaké knížky pro malou.

Chtěla jste tedy vyrábět bižuterii?
Popravdě mě nikdy nenapadlo, že bych mohla jednou dělat šperky. :-) Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou, takže už jako malá jsem si hrála na hutích, kde jsem sbírala korálky na cestě. Děda pracoval ve sklárně, maminka i tatínek v Preciose, kde dělali se šperky, růženci. Dokonce i jako domácí práce se u nás jeden čas ketlovalo. Měli jsme plnou půdu takových těch cetek, korálků a komponentů, které si teď paradoxně musím kupovat pro zkompletování svých šperků.

A co jste tedy chtěla být, když jste byla malá?
Snila jsem o tom být veterinářkou, ošetřovatelkou u koní, učitelkou v umělecké škole a postupem času jsem snila o tom, že budu mít vlastní krámek a prodávat tam svoje výtvory. Absolvovala jsem 8leté gymnázium, trochu mě mrzí, že jsem nepřestoupila na uměleckou průmyslovku v Jablonci, ale jak je vidět i bez vzdělání v oboru dělám to, co mě baví.
Původně jste malovala na hedvábí, v obchodu ale nic není.

Na hedvábí maluji stále, je to koníček, který se mě drží už asi deset let. V eshopu mám něco málo z nabídky, převážně kravaty, ale není toho mnoho. O Vánocích se mi toho opět hodně prodalo, takže se zase těším, až bude pěkně, já vytáhnu rám ven a budu moct malovat na hedvábí. Je to koníček náročný na prostor i čas. U náročnějších motivů nejde kdykoliv odejít (když dítě pláče), protože barva rychle zasychá a pokud to není dokončené, tak jak chci, udělá se skvrna a to pak můžu začít znova. Právě proto jsem si musela najít jinou zálibu, a tím se stalo právě fimo. Váhala jsem mezi plstěním a fimem. Ještěže jsem se rozhodla pro modelování! Musím říct, že po prvním kurzu s profesionálkou jsem se stala fimoholikem.

Klepněte pro větší obrázek

Asi většinu holek napadne, že fimo se prodává všude, tak to přeci mohou vyrábět taky. Co myslíte, zvládneme to?
Myslím, že vyrobit si vlastní šperk z fima zvládne opravdu každý. Jak říkám lidem na jarmarcích, je to hmota jako byl dřív modurit, modelínka, se kterou se dají dělat zázraky. Záleží jen na tom, jestli to dotyčného bude bavit, bude mít dost nápadů a trpělivosti na to, aby to alespoň zkusil. A možná potom, co si to zkusí, dokáže správně ocenit některé vzory a provedení šperku, protože už alespoň budou tušit, jak je to pracné. Takže já vřele doporučuji, jen do toho.

Anička je ještě malá, má dva roky, jak si organizujete den, abyste mohla jet na trh prodávat nebo vyrábět?
No, je to někdy opravdu těžké, někdy mám naplánováno tolik věcí, které musím stihnout, a do toho Anička onemocní, nebo rostou zoubky a musí jít všechno stranou. Takže prvně jsem máma na plný úvazek. Pracuji jen, když Andulínka dovolí. Administrativní úkony dělám vesměs za pochodu v průběhu dne a vyrábím jenom, když spí, abych na to měla klid. Možná si tak udržuju zdravý rozum, abych z té mateřské nezblbla.  Každý večer matlám tu svou modelínu a vytvářím něco nového, pro mě je to taková nutnost. První půlrok jsem opravdu jen kojila, přebalovala, nosila a užívala si miminko, jenže po půl roce mi to tvoření už strašně chybělo a musela jsem něco vytvářet rukama.

Spousta kamarádek maminek mi říká, že nechápou, kde na to beru čas, ale já prostě místo, abych ve chvílích, kdy spí, žehlila, uklízela a vařila, tak vyrábím šperky. No a ty domácí práce pak zvládáme s Aničkou společně, ono ji i baví, že může pomáhat a cítí se strašně důležitě, když pomáhá věšet prádlo nebo podává nádobí z myčky.

No, a když jedu na jarmark, tak hlídá manžel, bez toho by to nešlo. Kolikrát se mi od nich nechce, a říkám si, aby to beze mě zvládli. Ale oni si to spolu užívají. Anička je na tatínka vždycky neskutečně hodná, ty zlobivé scény si nechává jen pro mě.

A když je nejhůř a opravdu něco hoří nebo nestíhám, tak mi moc pomáhá můj tatínek, případně i babička. Takže naštěstí se mám na koho obrátit.

Pro většinu z nás by bylo nejtěžší jít na trh a „čelit“ zákazníkům…
Někdy je to opravdu to nejtěžší. Na každou akci jezdím s obavami, zda se to bude líbit, jestli něco vůbec prodám atd. A o to větší radost mám, když se akce vydaří, potkám milé a vstřícné zákazníky, kteří dokážou ocenit ruční práci a umí i pochválit. Škarohlídů a takových těch brouků pytlíků, co všechno znají a umějí, si snažím nevšímat a nic si z nich nedělám. A hlavně dokud budou převažovat ti, co kupují a chválí, tak má smysl dál vyrábět.

Klepněte pro větší obrázek

Proč vlastní obchod? Nebylo by pohodlnější prodávat na některém už zavedeném serveru?
Zkoušela jsem to. Jenže, abych se dostala na homepage, nebo alespoň do popředí, musela jsem za to platit, navíc v kategorii šperků je obrovská konkurence, takže pokud si to neustále nehlídáte a „netopujete“ produkty, tak jste za chvíli na 300. stránce a tam už mne nikdo nenajde. Takže mě napadlo udělat si vlastní web. S pomocí bratra, který umí vytvářet webové stránky, nás napadlo udělat právě menší, konkurenční server, kde budu moci prodávat své výtvory a dám šanci i jiným výrobcům, převážně z Libereckého kraje, aby se také zapojili.

Snažila jsem se vymyslet něco, abychom se odlišili a napadla mě právě ta možnost, že pokud si zákazník objedná výrobky od více různých tvůrců, bude mu zásilka odeslána v jednom balíčku, protože tím, že jsme všichni z Liberce, tak si zboží předáme a odešleme najednou, tudíž zákazník ušetří na poštovném.

Jak si představujete budoucnost, až půjde Anička do školky, školy? Bezpečné zaměstnání nebo vlastní podnikání?
Ještě mám rok na to, abych zjistila, co bude lepší. Loni touhle dobou jsem ani nesnila, že by to podnikání mohlo být až takhle úspěšné, že se umístím v soutěži Rozjezdy roku a že budu mít v prosinci 2012 pět prodejen, kam dodávám své šperky. Takže našlápnuto mám zatím dobře, snažím se, baví mě to a uvidíme, co přinese rok 2013.

A co knížky?
Knížky jsou pro mě momentálně koníček, na který nemám čas, a když už čtu, tak většinou pohádky Aničce. Do knihkupectví se vracet moc nechci, hodně věcí se tam změnilo. A hlavně by mě čekala práce i o víkendech, směny do večera, to je s malým dítětem a manželem , který je pořád v práci, docela nepředstavitelné. Uvidíme...

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články