Váš příběh: Po pěti mateřských zpátky do práce

Lenka Sasínová z Uherského Hradiště je matka pěti dětí a většina žen bude souhlasit, že už to by stačilo na dva pracovní úvazky. Vždy měla ale více zájmů. Je herečka, švadlena, truhlářka, řezbářka.

Momentálně se rozhodla, že se začne svými zájmy i živit. My jsme ji objevili v soutěži Rozjezdy 2012, díky které se chce naučit podnikat. Změna z „kvočny“ starající se o svou velkou rodinu na pracující maminku se ale neobešla bez problémů. „Chci ukázat svým dětem, že mohou mít i nesnadný cíl.“

Děláte toho hodně, ale čím jste chtěla být v dětství?
Jako malá jsem chtěla umět devatero řemesel a jako krajánek vandrovat po světě, asi ve 2. třídě jsem to eliminovala na televizní hlasatelku. Vystudovala jsem v Otrokovicích a Zlíně kožedělnou průmyslovku, byl tam zdarma internát a celodenní stravné. Po maturitě jsem chtěla jít na DAMU, ale místo toho jsem šla do porodnice.

Chtěla jste od začátku tak velkou rodinu?
Počítala jsem se dvěma dětmi a jedním manželem a mám pět dětí a druhého manžela. Přesto jsem chtěla všem dokázat, že nejsem jen ženská od plenek, ale dokážu zařídit vše, co je potřeba. I když jsem doma slyšela, proč se hlásím do banky, když na tu práci nemám ani věk, ani figuru. V bance mne přijali a já pracovala, fungovala doma, zařizovala rekonstrukci domu, kde bydlíme, a ještě koupi pozemků a stavbu dřevěnice - chalupy na víkendy. A přitom hrála ochotnické divadlo a snášela poznámky, že za to hraní nemám ani korunu.

To je na 24 hodin docela dost…
Dřela jsem a zapírala sama sebe do doby, kdy jsem si uvědomila, že tlačím před sebou chlapa, který pro mne nemá uznání, nedokáže vyslovit mé jméno a znevažuje mou práci. Cokoliv jsem udělala, nedošlo od něj uznání. A já řekla dost. Nebudu dokazovat, co vše zvládnu, někomu, kdo si mně neváží. Musím pracovat v tom, v čem jsem dobrá, abych si sama sebe vážila. Celý život sýčkoval, že nic nevyjde, a já ho nechala hořekovat a snažila se ho přesvědčit svými činy, co všechno lze dokázat, když se člověk zapře.

Co jste chtěla dělat po pětinásobné rodičovské?
K podnikání jsem nikdy odvahu neměla, je daleko jednodušší být zaměstnaná, nechat si přidělit úkoly a mít své jisté. Práce v bance mne sice frustrovala, ale živila. Dalo se to zvládnout jen s myšlenkou na děti a koníčky. Tím pro mne bylo hlavně ochotnické divadlo. Zpočátku jsem jen napovídala a pomáhala s tvořením kostýmů, kulis a rekvizit. Jednou se kolegyně opozdila na zkoušku nové hry, já ji zaskočila a už jsem měla svou první roli. Hodně jsem se vyžívala i v loutkových pohádkách, až mi kolega navrhl, abych s ním jezdila a živila se hraním pohádek.

Kývla jste hned?
Neměla jsem odvahu, doma ještě tři děti školáci, přece neopustím stálé místo! První hromadné propouštění v bance jsem ustála změnou pozice a to druhé jsem uvítala s myšlenkou, že už nebudu v noci přemýšlet, jestli mi vyšla kasa. Rozhodnutí tu bylo hned. Budu hrát divadlo pro školky. A potom už to jelo. V hlavě mi naskakovaly nápady na pohádky, loutky, dramatizace, choreografii, písničky, a hlavně už jsem si byla jistá, že je to to pravé.

Zatím to vypadá, že manželovi se vaše pracovní nasazení nelíbí...
Nečekala jsem doma podporu, muž si mne bral jako ženu starající se o domácnost, děti a chalupu, která s vyplazeným jazykem vše zvládne. Najednou se objevila žena prosazující své zájmy. Pokud jsem jen občas hrála divadlo v ochotnickém souboru, ještě to skousnul s poznámkou, že jsem komediantka. Já zatím přešla na druhý břeh a dokazovala všem, že na to mám. U manžela jsem za dvacet let manželství uznání nikdy nedošla, ale lidé kolem mne podporovali.

A co manžel říkal na váš přesun na volnou nohu?
Bylo samozřejmé, že budu žít a dýchat pro rodinu, jen jsem nesměla projevit přání prosadit se na poli uměleckém. To mi neodpustí. A taky nemusí. Už vím, jak je důležité dělat smysluplnou práci, rozdávat radost a podnět k zamyšlení, a moc dobře vím, že ve frustrujícím svazku člověk zakrní a přitom by měl růst. Je spousta lidí přežívajících v zavedených kolejích neschopných osvobodit se od svazujících pout a jen snících o něčem, co by mohlo být, kdyby… Já to své „kdyby“ škrtla ze slovníku a postavila se mu čelem. Život je krátký, zní to jako klišé, ale na nás je, jestli a jak ho přežijeme nebo prožijeme. Já ho chci prožít a ukázat dětem, že nikdy není člověk tak starý, aby se nemohl pokusit splnit si svůj sen, a žádný sen není nereálný. Cesta k němu může cíl kapánek pozměnit, ale to já mám ve svých rukou, zda to vzdám a použiji výmluvné kdyby, anebo se zakousnu a nepolevím.

Pomalu o sobě dávám vědět a to, že se lidé na mých představeních baví, smějí a přijdou znovu, to je pro mne znamení, že cesta je správná. Budu hrát divadelní loutková představení pro děti, budu rozdávat radost a to, že si mne znovu a znovu volají, je přece důkaz. Ano, má to smysl.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře