Netrpělivě čekám, co přijde a jestli se ukážou dvě čárky nebo jedna. Celá rozklepaná se po očku ohlédnu po testu, a když zjistím, že místo jedné čárky jsou tam dvě, začnu se klepat radostí a zároveň ze strachu z neznáma. Nevěděla jsem, co dělat. Ruce se mi klepaly tak, že jsem ani nemohla vytočit přítelovo číslo, abych mu tuto radostnou zprávu mohla sdělit. Celá rozklepaná jsem mu oznámila, že čekáme miminko. A vše začalo. Kolotoč všeho. Tenkrát jsem se totiž dozvěděla, že přítelova setra měla kompletní rozštěp. Doufali jsme, že se nás to mine, ale…
Druhý den po testu jsem zašla za mým panem doktorem, aby mi potvrdil, že jsem těhotná. A taky, že jo. V 15. týdnu mého těhotenství mi brali krev. Měla jsem strach, jak testy z krve dopadnou. Za týden jsem šla za panem doktorem, který mi řekl, že výsledky
z krve dopadly výborně. A tak jsem si oddechla. Aspoň nemusím do Českých Budějovic na genetické vyšetření, říkala jsem si. Jenže ve 20. týdnu mi můj doktor oznámil, že na genetiku musím, protože přítelova sestra rozštěp měla, tak aby se potvrdilo, že ho miminko mít nebude. V té době jsme už věděli, že to bude kluk.
Bylo 22. 12. - dva dny do Štědrého dne. Ráno jsme vyjeli do Českých Budějovic na genetiku. Na starost si mě vzal jeden hodný doktor, který mě pak předal jiné doktorce. Lehla jsem si na lehátko a čekala, až doktorka přijde. Konečně jsem se dočkala. Namazala mi břicho gelem a jezdila mi po břiše sem a tam. Ukázala mi, nožičky, ručičky a celé tělo, ale pak se začalo něco dít. Doktorka zkoumavě prohlížela jedno a to samé místo a já se začala modlit, aby bylo vše v pořádku. Bohužel má obava se vyplnila. Můj syn má levostranný rozštěp rtu, dásně a měkkého patra. Myslela jsem, že snad omdlím. No to snad ne, pomyslela jsem si. Pak zavolali jiného doktora, který to také potvrdil. Oznámili mi, že mi ještě vezmou plodovou vodu.
Bála jsem se, že mě to bude bolet. Oznámili mi, že také můžu potratit kvůli odebrané plodové vodě. Lehla jsem si na lehátko a čekala. Přišel postarší doktor, který mi plodovku odebíral. V pupíku mi jezdili ultrazvukem. Hledali nejlepší místo, kde ji odebrat, aby neublížili miminku. Bolelo to hodně. Ale vydržela jsem. Byla jsem z té zprávy v šoku. Nic mě nezajímalo. Kladla jsem si otázky, na které jsem neznala odpovědi. Doktoři mi na genetice oznámili, že budu rodit v Motolské nemocnici, protože syn půjde na operaci hned po porodu. Přijela jsem domů, celá unavená.
Druhý den jsem si sedla k internetu a hledala jsem veškeré informace. Hned mi tam vyjel příběh Karličky, který mě dojal. Odešla zima a přišlo jaro. Těhotenství probíhalo, jak mělo. Venku vše krásně kvetlo. Musela jsem do Prahy do Motolské nemocnice, kde jsem byla na poradně a kde mi také oznámili, jak vše bude probíhat.
Měla jsem termín 22. 5. 2011, ale podle toho, jak bylo miminko velké, se mi termín změnil na 7. 5. 2011. Tak mi paní doktorka řekla, že musím na rizikové oddělení nastoupit 14 dní před porodem, takže mi na lístek napsala, že mám nastoupit 27. 4. 2011. Přehoupl se březen a byl tu duben. Měsíc Velikonoc a čarodějnic. Dny do odjezdu se krátily a já jsem se začala bát a těšit zároveň. Nastal den D, odjezd směr Praha, konkrétně FN Motol. Byla jsem hrozně nervózní. Po cestě do Prahy jsem brečela, protože budu dlouho pryč, ale zase jsem se utěšovala tím, že tu samou cestu, co jedu do Prahy, pojedu i z Prahy, ale tentokrát už ne sama.
V Praze jsem musela být už v deset dopoledne. Dojeli jsme na místo. Vyndala jsem si z kufru u auta tašku a šla jsem hned do poradny a pro svou zdravotní kartu. Pak mi doktorka řekla, že mám jít na rizikové oddělení, že mě tam už čekají. Malej v břiše zase kopal, takže jsem se těšila, až si lehnu a trochu se prospím. Došla jsem na rizikové oddělení, kde mi dali hned pásku na ruku, ukázali pokoj, a než jsem se stihla převléct, vzali si mě na monitor. Trval třicet minut. Kubíčkovi krásně bilo srdíčko. Každý den jsme ráno s dalšími těhulkami chodily na monitor. Dny ubíhaly pomalu. Naštěstí jsem měla na pokoji jednu dost ukecanou srandistku a pak ještě jednu milou holku. Obě čekaly dvojčátka. Přehouplo se čtrnáct dní a pořád se nic nedělo. Byla jsem naštvaná, protože jsem tam byla zatím zbytečně. Hrozně mi chyběl domov, rodina, moje postel... Utekl další týden a na monitoru žádná kontrakce. Všichni mi radili: hodně choď. A tak jsem chodila, jak jsem mohla, ale stejně pořád nic.
Bylo pondělí, už ani nevím kolikátého, a přišla vizita. Konečně. Doktorka mi řekla, že už nebudou dál čekat (byla jsem 41+4). Po vizitě jsem šla na zátěžový test dělohy. Ten dopadl dobře, ale další den se nic nedělo. Doktorka mi řekla, že mě v úterý nechají být a ve středu mi dají tabletu na vyvolání porodu. Tak jsem byla ráda. Že by konečně malej vylezl? Celý půl den mě brali na monitor, ale kontrakce nikde. Už sem byla opravdu naštvaná. Ani jsem se neotevírala. Tak mi po obědě dali další tabletu, ale zase nic. Jediné, co se stalo, bylo to, že jsem se otevřela jen na dva centimetry. A tak to zůstalo. Byla jsem vyčerpaná a unavená. Bylo 22:30, když pro mě přišla sestřička a šahala, jak jsem otevřená, ale žádná změna. Tak mi dala prášek na spaní. Bylo 23:40 a něco se stalo. Řikala jsem si: no jo, to mě malej zase kopnul, jenomže, jak jsem se pohnula, začala ze mě téct pořádně plodová voda. Zazvonila jsem tedy na sestřičku, ta hned přiběhla a vzala mě na monitor a volala na porodní sál, že tam přijdu.
Kontrakce mi začaly hodně silně. Po dvou minutách i méně. Vzali si ode mě papíry se jmény a poslali mě do "hekárny". Byla jsem ze všeho hrozně vyklepaná. Všechno se se mnou třáslo. Zvracela jsem, i když jsem neměla co. Poslouchala jsem ty další maminy, jak hekají a nikdo jim nepomůže. Sedla jsem si na postel a přišla jiná sestřička, která mi pověděla, že mám zkusit usnout. Tak jsem si tedy lehla, ale když jsem si lehla kontrakce zesilovaly, až byly každou chvilku. Pak zase přišla sestra a málem mi vynadala, jak to že nespím. Řekla jsem jí, že to nejde, že mám kotrakce hodně rychle za sebou. Sáhla tedy do mě a odvedla mě do přípravny. A nic mi neřekla. Na hodinu jsem si měla zalézt do sprchy a hřát si břicho, jenomže to nebylo o nic lepší. Pak mi sestra udělala potřebné úkony, které před porodem musí být a šla jsem na sál.
Bylo to dlouhé. Blížilo se ráno a já pořád nebyla dost otevřená. Minuty se hrozně vlekly. Bylo to už moc dlouhé. Přišla ke mně doktorka a povídá, že mám zkusit zatlačit, že vidí Kubíčkovu hlavičku. Párkrát jsem zatlačila a najednou slyším řev, sytý a silný řev. Byla jsem hrozně dojatá. Slzy mi tekly proudem. Konečně jsem uviděla svého synáčka. Dali mi ho chvilku k prsu a pak ho odnesli na umytí, zvážení a měření. Měl 3800g a 53 cm. V 7:55 byl Kubíček na světě. Přivezli mi ho pak v inkubátoru k posteli a já z něj nemohla spustit oči. Po dlouhé noci a dvouhodinovém ležení na posteli mě odvezli na šestinedělí. Vysprchovala jsem se a šla spát.
Hned ještě ten den jsem šla na rooming pokoj, takže jsem měla Kubíčka u sebe. Druhý den za mnou přišel pan Dr. Borský, aby se na Kubíčka podíval. Oznámil mi že za týden půjde na operaci. Byla jsem šťastná. Týden uběhl jako voda a ráno mi Kubíka odvezli. Těch slz, co jsem vyplakala. Po obědě za mnou přišla sestřička, že Kubíček to má za sebou a že se na něj můžu jít podívat. Odstříkala jsem mu 100ml mlíčka a šla jsem na JIP. Když jsem viděla toho mého malého drobečka, jak tam ležel, pusinku od krve, oteklý a celý zkroucený, myslela jsem snad, že umřu. Brečela jsem, jak malá holka. Ale nemám se vůbec za co stydět. Po celý zbytek dne jsem Kubíčkovi odsávala mlíčko, protože to byl velký jedlík hned, co se narodil. Druhý den jsem šla na JIP kvůli pokoji, abych mohla být s Kubíkem. Dva dny jsem odsávala mlíko a pak mi ho dali konečně k prsu. Malému nedělal vůbec žádný problém se přisát, sál hned, jak ucítil prso. Ted už je Kubíkovi sedm měsíců a nemá vidět žádnou jizvu. Inu, posuďte sami. :-)
Děkuji všemu porodnímu personálu a hlavně panu Dr. Borskému za skvělou práci. Díky němu má Kubíček snad ten nejkouzelnější úsměv!
Markéta Nováková
www.zanovymusmevem.cz