Váš příběh: Můj porodní příběh neskončil šťastně

Dobrý den, milá redakce, čtu vaše krásné příběhy o narození miminek a některé jsou docela dramatické, ale vždy se šťastným koncem, a tak jsem se rozhodla vám napsat svůj příběh, bohužel ne se šťastným koncem.

Myslím si, že o úmrtí novorozence se vůbec nemluví, a přitom to hodně maminkám může pomoci. Dlouho jsem sbírala odvahu vám napsat, ale dneska jsem ji našla.  Tady je náš příběh:

Dne 9. 1. 2012 jsem na testu objevila dvě čárky, byla jsem šťastná a zároveň jsem měla strach, jaké to bude, čekala jsem svoje první miminko. Termín porodu byl stanovený na 10. 9. 2012. Manželovi jsem náš přírůstek oznámila tím, že jsem napsala dopis a dala ho do schránky, a když večer přišel, vybral schránku a přečetl si dopis, tak byl strašně šťastný.

Dohodli jsme se, že si nenecháme říct, co čekáme. Když mi doktor dělal ultrazvuk, měla jsem nutkání se zeptat, co to je, ale věděla jsem, že když se zeptám, tak to před manželem neutajím, tak jsem se raději neptala, a když mi to doktor chtěl říct, tak jsem ho zarazila. Nejrizikovější první tři měsíce uběhly strašně rychle a já pomalu začala nakupovat dětskou výbavu. Veškeré těhotenské testy jsem měla v pořádku a těhotenské bříško jsem si užívala. Celé těhotenství bylo úplně bezproblémové, cítila jsem se skvěle. Začátkem srpna jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.

22. 8. 2012 jsem šla na pravidelnou lékařskou prohlídku, sestřička mi natočila monitor, vše bylo v pořádku. A pan doktor mi řekl, že do konce prázdnin porodím a že si myslí, že další poradnu už se neuvidíme. Šťastná, že už budeme mít brzo našeho broučka doma, jsem volala manželovi, že budu brzo rodit. Taky se těšil a domluvil se v práci s kolegou, že kdyby potřeboval, tak jeho práci vezme za něj, a on mě poveze do porodnice, byli jsme domluveni, že bude u porodu. A večer mi praskla voda a jelo se do porodnice.

Příjem v porodnici, natočení monitoru, vyšetření, kontrakce zatím žádné. Manžela poslali domů a mě na oddělení šestinedělí, že si mám zdřímnout a ráno se uvidí. Kolem čtvrté jsem měla kontrakce po pěti minutách. Sestřička mě poslala na porodní sál. Zase natočení monitoru, vyšetření. Volám manželovi, ať přijede. Manžel přijel okolo šesté hodiny a naše Sofinka se narodila v 6.47 (47 cm, 2,625 kg). Malou očistili a dali ji manželovi do náruče. Potom mi ji sestřička přiložila k prsu, malá se párkrát přisála. Říkám sestřičce, že malá asi usnula, ona že je to normální, že děti po porodu usnou. Nechala ji u mne a odešla. Já byla ráda, že ji mám u sebe, manžel zatím rozesílal esemesky a obvolával rodinu. Pak přišla sestřička, nevím, za jak dlouho, vůbec si některé chvíle nepamatuju. Vzala malou, že ji dá do postýlky, a najednou s ní utíkala pryč. Pak přišla, že malou oživují na dětském oddělení, prý nedýchala. Podařilo se ji oživit a následoval transport do fakultní nemocnice. Doktorka, co si pro malou přijela, říkala, že její stav je hodně vážný. Ale víc nám řekne až odpoledne, až jí udělají různá vyšetření.

Odpoledne jsme tam volali, malá měla otok mozku. Dali ji do inkubátoru a její tělíčko podchlazovali, aby se otok zmírnil. Tak tam ležela tři dny. Otok ustoupil. Věděli jsme, že nebude úplně v pořádku, ale nejhorší myšlenky jsem odháněla pryč. Ale bohužel nejhorší myšlenky se vyplnily. Sofinka byla na magnetické rezonanci a ta prokázala, že její mozek je vážně poškozen. Doktor nám to vysvětlil tak, že nikdy neotevře oči, neovládá sací reflex a ani sama nemůže dýchat. To jsme viděli sami – jeden den byla bez dýchacího přístroje, vypadalo to, že to bude dobré, ale druhý den ji znovu museli napojit na dýchací přístroj. Na otázku, proč se to stalo, nám řekli, že to byl syndrom náhlého úmrtí novorozence, prý se to děje 24 hodin po porodu a pak do osmého měsíce věku dítěte.

6. 9. 2012 naše Sofinka dostala andělská křídla a uletěla nám do nebíčka. Snad ji tam už nic nebolí. Je to půl roku, co nás náš andílek opustil a my se snažíme o nové miminko, doufám, že se ho brzo dočkáme a odvezeme si z porodnice ten malý voňavý uzlíček.  

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře