Podle měření měla mít 4 kg, takže povel zněl jasně: 21. 11. nastupte i s taškou do porodnice, počítejte s císařským řezem při vaší výšce. (Jsem drobné postavy, 156 cm.)
Stále si pamatuji tu noc před nástupem, strach z neznámého, z bolesti, z toho, jestli to zvládnu a budu dobrá matka. Rychle jsem si pohledala všechny články o porodu, jak dýchat, masáže, co mi pomůže a podobně. Teď když se k tomu vracím, měla jsem se raději prospat, čekaly mě tři náročné měsíce se dvěma hodinami spánku denně. Ale prostě to nešlo. Částečně jsem to i obrečela, už se nebudu chlubit velkým bříškem, prostě tam to bříško nebude! Hodiny se vlekly, až v pět zazvonil budík. S přítelem jsme se oblékli, udělali základní věci, dochystali věci do porodnice (papuče a další drobnosti) a jelo se.
V porodnici nás přijali po půl hodině. Každá minuta byla nekonečná, každá sekunda byla hodinou. Nervózně jsem chodila po čekárně a třásla se, co se bude dít. Nejprve nám natočili ozvy, sem tam se objevila děložní činnost, ale nic významného, porod se sám od sebe nechystal. Potom nastala klasická prohlídka, která se dělá v porodnici, zvážení, vnitřní kontrola, čurací papírek, ultrazvuk. Doktorka byla úžasná, celou dobu jsme si povídaly, a zapomněla jsem na to neznámo, co mě čeká, aspoň na chvíli. Už jsem jenom v sobě měla pocit, že za chvíli budu mít malou u sebe. Rozhodnutí doktorky bylo: Ráno gel a večer gel na přípravu porodu a zítra ráno tableta na vyvolání porodu. Zkusíme to přirozeně. Ale větší pravděpodobnost bude ten císař. Tak jsem se převlékla do nemocničního pyžama, dostala první gel a šla na „hekárnu“.
Na hekárně byly již dvě maminy, jedna měla předčasně rodit a druhá čekala na desátou hodinu na císaře. Přítel tam mohl být se mnou. Byla jsem jenom ráda. Opět jsem byla nervózní jak sáňky v létě a bála se, co bude. Tak jsme čas krátili pospáváním, vykládáním nebo jsme si četli. Činnost dělohy byla nulová, takže jsem se ještě více bála toho, že Markétka půjde císařem, a já si neužiju porod se vším všudy, jak jsem si celé těhotenství představovala.
Nastala sedmá hodina večer, čas se přes den vlekl, jako bych tam byla týden, primář mi dal další dávku gelu, udělal Hamiltonův hmat (to byl můj snad desátý za celé těhotenství), a šla opět na pokoj. Bála jsem se další bezesné noci. Malá se jinak vrtěla v bříšku, jako bych tam měla deset miminek, a ne jedno. Bylo mi to zvláštní, ale přisuzovala jsem to těm nervům. Jakmile jsem došla na pokoj, uvelebila jsem se do jediné polohy, která mi ještě při mých 30 kilech navíc sedla, že si zdřímnu. Usínala jsem s bolestmi jako při menstruaci. Nic hrozného. Asi za hodinku mě probudila silnější bolest, už jsem nemohla spát. Do toho jsem začala mírně krvácet (hlenová zátka mi odešla již v 31. týdnu), dala jsem si sprchu na záda, protože všechna bolest šla přes kříž. Strčila si vložku do kalhotek a chodila po pokoji se stupňujícími se bolestmi. V tu chvíli jsem myslela na jediné, malá bude už brzy tady, bude nejspíš přirozeným porodem a skončí mi bolesti. Na nějaké články, kurzy a rady jsem si v tu chvíli ani nevzpomněla. Do toho pocit zděšení, že toto je teprve začátek, bude to více bolet a neznámo, co bude poté. V deset hodin jsem nebyla už ani schopná chodit. Spoluobyvatelka pokoje zavolala sestřičky, sama bych to asi nezvládla. Udělaly kontrolu, myslela jsem, že je v tu chvíli zabiju, jak kontrolovali, na kolik prstů jsem otevřená. Výsledek byl: otevřená na dva prsty, můžu jít rodit na box. Zavolala jsem z posledních sil Jardu (odešel před večeří). Dostala klystýr (nejhorší vzpomínka na celý porod), po klystýru jsem mohla do vany (měli zrovna akci, kdy se za vanu neplatilo, tak proč toho nevyužít, ušetřená tisícovka). Na porodní box mě museli skoro odnést, do toho ze mě museli mít legraci, protože mi vadí pokapaná zem, a jak jsem začala krvácet, byly kapky i na zemi…
Jarda přijel, kolem 23. hodiny. Masíroval mě ve vaně, chvíli jsem ve vaně i usnula. Kolem půlnoci přišel primář na kontrolu a s úsměvem od ucha k uchu a s pochvalou prohlásil, že budeme praskat vodu a malá bude co nevidět mezi námi. Poté jsem přestala vnímat čas, vím jenom, že jsem poslouchala, co mi radila sestřička, střídala polohy v dřepu, na bok a prodýchávala to. Potom to přišlo, ucítila jsem silný tlak na spodek. Oznámila jsem to sestřičce, okamžitě zavolala primáře a já si mohla konečně tlačit. Chytla jsem se úchopu (myslela jsem, že to jsou takové ty úchopy, ale byly to Jardovy ruce…), silně zabrala a tlačila ze všech sil. Sestřička mi musela pomoct tlačením na břicho, zatlačila jsem třikrát, a najednou úleva, pocit volnosti. Nevím proč, ale první otázka byla: „Je to holčička?“ Dali mi ji na břicho a hned nato vzali. Uvědomila jsem si, malá nepláče, kolem ní se seběhlo snad pět sestřiček a najednou slabounké zakňourání. Přítel v tom zmatku hledal foťák, celý vyklepaný. :-) Markétku, která se narodila v 1.13 ráno, 22. 11. 2011, posledního dne znamení Štíra, dávali do pořádku (myli, vážili, měřili apod). Měla krásných 3650 g a 51 cm. Neplakala, pouze kňourala, Apgar skóre měla 7-9-10. Já mezitím porodila zbytek placenty a byla jsem zašita (druhá nejhorší věc po porodu).
Po tomto všem mi malou donesli, s přisátím jsme bojovaly, bojovaly celou dobu, co jsem kojila. Ale tulila se ke mně, bylo poznat, že je šťastná, že se k ní tulíme, líbáme ji. Až jsem štěstím brečela, Jarda také, nedokázali jsme to udržet. Ve tři ráno mě odvezli na pokoj, malou na novorozenecké. Vrátili mi ji po uprošení v deset ráno. A začaly jsme bojovat. Krásnější boj ale neznám!
Tyto vzpomínky mám pořád v paměti jako živé, často a ráda se k nim vracím, k tomu prvnímu pohledu těch malinkých očiček, tomu pevnému stisku ručičkou a pohledem maminko, hlídej mě, bojím se. Je to prostě naše štěstí, štěstí, které má deset měsíců a pár dnů, chodí po dvou, je to živé dítě, ale osoba, která je naše vše, naše nejmilovanější osoba. Je láska v živé podobě.
Jana Orságová