Váš příběh: Když nejde kojení, svět se nezblázní

Pro ty, kteří nečetli můj předchozí příběh: Od 3. 11. do 29. 11. 2010 jsem ležela na udržování v nemocnici. Pak mě pro již nehrozící porod propustili domů.

V sobotu 4. 12. jsem se ráno probrala s velkou kaluží pod sebou - praskla mi voda. Malá se rozhodla už na nic nečekat. V 10 hodin dopoledne mě přijali ve vítkovické nemocnici pro porod. Končila jsem zrovna 36. týden těhotenství. Manžel i já jsme byli odvedeni na porodní box a po velmi krátkém čase v 13:48 se s velkým křikem narodila naše dcera!

Po přestřižení pupeční šňůry mi ji položili na břicho. Byla jedním slovem nádherná! Do inkubátoru nemusela, protože vážila 2700g a měřila 46cm.

Vše se zdálo v pořádku, ale nastal velký problém - Markétka odmítala sát prso! Strašně klesla na váze, dokonce o 300g. Musela jsem svoje mléko odstříkávat a dávat jí ho přes injekční stříkačku. Tudíž jsem ve dne v noci visela na odsávačce. Začínala jsem na tom být psychicky zle, ale mělo být ještě hůř. Přidala se novorozenecká žloutenka a infekce v močovém měchýři. Vzali mi Markétku pod světlo a nosili mi ji jen na krmení a zároveň nasadili antibiotika. S kojením to bylo katastrofální! Dostat do ní 40ml mléka byl nadlidský výkon.

Po deseti dnech jsme se vylízali z nejhoršího, malá začala přibírat a z nemocnice nás pouštěli konečně domů. Dorazili jsme a já v první chvíli nevěděla, zda mám brečet, nebo jásat, že jsme konečně doma…

Veškeré oblečení jsem měla stále ještě nachystané ve vaxy pytlích. Okamžitě jsem tedy volala mamce, že musí druhý den přijet, že potřebuji pomoct alespoň roztřídit oblečení. Byla jsem z porodnice celá vyčerpaná.

Klepněte pro větší obrázek

Myslela jsem, že se kojení doma zlepší, ale byly to jen plané naděje. Markétka nakonec skončila s lahvičkou. Kojení jsme nerozjely. Já odsávala odsávačkou, ale ta miminko nenahradí a tak jsem brzo o mlíčko přišla úplně. Na umělém mlíčku pěkně přibírala. Bylo to úplně hodné miminko. Vzbudila se jen, když měla hlad. Většinou usínala na mě. Domácnost a úklid jsem zvládala sice pomalu, ale celkem dobře. Když byl manžel doma z práce, tak jsem si šla na pár hodinek zdřímnout a on se staral o malou. Přebalil, nakrmil, uspal…

Šestinedělí uteklo jako voda. Pěkně jsme se všichni sžili a dostali do svého rytmu. Pro nastávající maminky mám jedinou radu: poslouchejte svůj rozum. Mně například každý říkal, že je hloupost kupovat kočárek koncem září, prát začátkem října veškeré oblečení… Ale kdo by mi koupil kočárek, když bych to nechala na ten 32. týden, když jsem byla v nemocnici? Manžel? Kdo by mi vypral a vyžehlil oblečení? Manžel či nastávající babičky? Já mám raději vše s předstihem zařízeno a radím to i vám, milé maminky.

Hana Kalová, 25 let a Markétka, 14 měsíců

Podělte se s námi i vy o svůj příběh! Zajímá nás, jak probíhaly vaše první dny s miminkem, jak jste je zvládala, co vám pomohlo, co byl naopak problém. Příspěvky a fotografie posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře