Váš příběh: Jak se rodí Ježíšci?

Termín porodu stanovený na druhou polovinu prosince nutně vyvolává řadě maminek vrásky na čele. Malokterá totiž chce trávit Vánoce v porodnici, jiná si zase neumí představit, že Štědrý den nebude trávit se svojí rodinou.

Vánoční příběh čtenářky Jany
Termín druhého porodu jsem měla stanovený na 29. prosince. Nijak jsem se k tomu neupínala, prvního syna jsem totiž skoro o deset dní přenášela. 22. prosince jsem byla na kontrole v porodnici a paní doktorka pronesla památnou větu: Nebojte, na rozdíl od nás si užijete klidné Vánoce,“ vzpomíná pětatřicetiletá Jana, maminka Jirky a Martina. „Tak jsem odešla v klidu domů zadělat těsto na vánočku.“ Jako každá správná hospodyně se Jana následující dva dny nezastavila. „Uklidila jsem celý byt, naporcovala jsem kapra, uvařila rybí polévku, připravila jsem bramborový salát a to všechno za asistence čtyřletého Jiříka, který se mi věčně pletl pod nohy. Večer jsem byla hrozně unavená a těšila jsem se do postele. Ve sprše jsem si ale uvědomila, že nemám připravenou tašku do porodnice. Nechtělo se mi už nic dělat, ale přemohla jsem se a nachystala si to nejdůležitější,“ zdůrazňuje Jana.

Ty rodíš?! A proč zrovna teď?
„Druhý den mě probudila ostrá bolest. Probrala jsem se a zjistila jsem, že mi praskla plodová voda. Potichoučku jsem se vyplížila z postele. Bylo šest hodin ráno. Začala jsem se oblékat, když vtom jsem ucítila první kontrakci. Aha, je to tady, pomyslela jsem si. Nicméně jsem došla do kuchyně a začala balit. Rybí polévku jsem přelila do cestovní bandasky, bramborový salát jsem začala rovnat do plastové krabičky. Další kontrakce – a lžíce mi vypadla z ruky. Na dlaždicích to pěkně zařinčelo. ‚Co to vyvádíš,‘ otázal se můj rozespalý manžel. ‚Rodím,‘ odpověděla jsem. V tu chvíli byl plně bdělý. ‚Jak to? A proč? Teď?‘ kladl otázky, na které jsem neuměla stručně odpovědět mimo jiné i kvůli další kontrakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. ‚Vždyť je Štědrý den! Co si tu s Jirkou bez tebe počneme?‘ staral se můj drahý. Se zaťatými zuby jsem mu vysvětlila svůj plán: spakují si všechno jídlo i dárky a přesunou se k babičce. Já si zavolám sanitku a nechám se odvézt do porodnice.“

Jmelí a cukroví
„Je zvláštní, že jsem v tu chvíli měla starost o to, abych nezapomněla na něco důležitého, bez čeho by se (podle mého názoru) nedal Štědrý den přežít. V přestávkách mezi kontrakcemi jsem vydávala manželovi pokyny, kde má najít všechny dárky a jak je nenápadně dopravit k babičce, a cestou do sanitky jsem mu vyvětlovala, že má dohlédnout, aby se Jirka nepřecpal čokoládou. Cestou do porodnice jsem textovala jako o život, aby hoši nenechali doma cukroví a nezapomněli vzít babičce jmelí.“

Času je dost!
„Na příjmu jsem narazila na paní doktorku, která mi před dvěma dny prorokovala, že jen tak neporodím. Vyšetřila mě a usoudila, že máme ještě čas. Moc se mi to nezdálo, ale v klidu jsem se zabydlela na hekárně a čekala na porod. Oproti první zkušenosti, kdy jsem musela přetrpět skoro deset hodin, než jsem se dostala na sál, se mi postupující kontrakce zdály sice silnější, ale lépe snesitelné. Ke všemu jsem s osazenstvem pokoje sledovala televizní pořad s Valdimírem Menší čeho by se (podle mého názoru) nedal Štědrý den přežít. V přestávkách mezi kontrakcemi jsem vydávala manželovi pokyny, kde má najít všechny dárky a jak je nenápadně dopravit k babičce, a cestou do sanitky jsem mu vyvětlovala, že má dohlédnout, aby se Jirka nepřecpal čokoládou. Cestou do porodnice jsem textovala jako o život, aby hoši nenechali doma cukroví a nezapomněli vzít babičce jmelí.“

Času je dost!
„Na příjmu jsem narazila na paní doktorku, která mi před dvěma dny prorokovala, že jen tak neporodím. Vyšetřila mě a usoudila, že máme ještě čas. Moc se mi to nezdálo, ale v klidu jsem se zabydlela na hekárně a čekala na porod. Oproti první zkušenosti, kdy jsem musela přetrpět skoro deset hodin, než jsem se dostala na sál, se mi postupující kontrakce zdály sice silnější, ale lépe snesitelné. Ke všemu jsem s osazenstvem pokoje sledovala televizní pořad s Valdimírem Menšíkem a já se smála a smála a nemohla jsem přestat. Nevím, asi za to mohl komikův nesmrtelný humor, možná adrenalin nebo nějaké vánoční kouzlo, ale před polednem byl Martínek na světě. Když jsem tu radostnou novinu telefonovala domů, tak můj starší syn poznamenal: ‚Já myslel, že dárky dostaneme až večer.‘ “

Rozjímání s miminkem
„Navečer mě euforie přešla. Dívala jsem se z okna, jak se venku smráká, a najednou mi přišlo hrozně líto, že nemůžu být se svými nejbližšími. Stýskalo se mi po Jirkovi a mrzelo mě, že neuvidím jeho rozzářenou tvářičku při rozbalování dárečků. Naštěstí brzy přišla sestřička a přinesla mi Martínka na kojení. Maličký se sice přisál, ale netrvalo dlouho a usnul mi v náručí. A mně byl v tu chvíli nějaký Štědrý večer úplně ukradený. Důležité bylo, že mí synové jsou oba zdraví a oba bez výjimky milovaní,“ uzavírá Jana svůj velký vánoční příběh.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře