Váš příběh: Jak jsme sexuální výchovu řešili my

Vážená redakce, i když jsem už ve věku, kdy mé děti odrostly, občas vzpomenu, teď už s úlevou a nostalgicky, na dobu, kdy jsme museli denně řešit všechny situace, které výchova v průběhu let přinášela.

Na mnou popsanou situaci jsem si vzpomněla, když jsem nechtěně nedávno vyslechla mladé maminky, které stály před stejným problémem jako já před lety, a ráda se o ni s vámi podělím. Třeba si při čtení vzpomene na "sexuální výchovu v rodině" víc starších maminek a ty mladší budou alespoň připraveny na to, co je čeká.
 
Jako každá správná a zodpovědná maminka jsem se pečlivě, takřka od prvních měsíců mého miminka, připravovala na okamžik, kdy se náš chlapeček zeptá na to, jak se rodí a dělají děti. Načetla jsem příslušnou literaturu, poradila se se zkušenými matkami, které to už měly za sebou, a docela se těšila, jak všechno zvládnu lehce, moderně, otevřeně, citlivě a určitě líp než ostatní.

Ale znáte to, nikdo není doma prorokem. Můj syn byl od narození skutečný originál, u kterého bylo všechno jinak. Jeho výjimečný pohled na věc se projevil například hned první den ve školce. Nastupoval v březnu, a protože bylo před Velikonocemi, děti měly vymalovat a nazdobit arch papíru ve tvaru papírového vejce jako kraslici. Můj miláček měl na předloze místo kytiček, zvířátek, vlnek a jiných ozdůbek obkreslenou svoji levou ruku! Navíc, vybarvenou rudou pastelkou a to jen hodně přibližně a lajdácky. Vystavená vajíčka na nástěnce byla skutečně moc hezká, jediné neestetické a nevelikonoční bylo to naše. Při mém dotazu, proč zrovna toto pojetí, mi bylo bez sebemenšího zaváhání sděleno, že je to přece to nejkrásnější! To ale jenom tak, na uvedení do situace.

Se sexuální výchovou to bylo u nás obdobné, troufám si říct netradiční. Jednou při chystání večeře přišel synek za mnou a povídá: „Maminko, nebolí to to miminko, když leze z maminky ven?“ Překvapilo mne, že zrovna novorozeně by mělo mít ty zásadní porodní problémy a tak jsem se zeptala. „ Proč myslíš, že ho to bolí?“ „No přece ty zuby, které má maminka v puse a on (holčičku nepřipouštěl), když jde ven, tak se může poškrábat.“ „Miláčku, ale děťátko z maminky neleze z pusy,“ odpověděla jsem mírně šokovaná, tato verze mě skutečně nenapadla. Na chvilku poodešel, ale nedalo mu to: „V tom případě ho musí vykakat,“ usoudil naprosto logicky, protože předpokládal, že jiný východ z lidského těla neexistuje. A protože měl tři roky, do zbytečných podrobností jsem se raději nepouštěla: „Vlastně ano.“ A tím jsme měli bez problémů odrozeno.

S vlastním aktem plození jsme si užili trochu víc. Obdivovaný spolužák ze školky Pepa Černohorský byl sice jen o něco málo starší, ale znalý světa, dospěláckých peprných výrazů a navíc se rád a často o všechny své znalosti podělil. Odtud pochopitelně pramenila jeho obliba a výjimečné postavení v kolektivu. Tak se stalo, že jsme s manželem, mimochodem opět u večeře, byli poučeni: „A Pepa říkal, že když chce někdo dítě, musí rodiče spolu šukat.“ Na mně šly mdloby, muži se ježil knír a synáček pokračoval: „Tati, takys musel šukat?“ Přestože neměl úplně jasnou představu o tomto konání, vycítil dramatičnost situace a zarudlý vzrušením několikrát dotaz hodně nahlas, abychom rozuměli, zopakoval. To už muž nevydržel, popadl miláčka a odvedl z místnosti. Nevím už přesně, co mu za dveřmi pověděl, ale určitě zjemnil, poopravil a doladil základní informaci.

Takže, pokud se mě kdokoliv z kolegyň a známých později zeptal, jak jsme řešili sexuální výchovu v naší rodině, odpovídala jsem: „S pomocí Pepy Černohorského jsme to celkem zvládli.“
 
Ludmila Bartoňová

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře