Váš příběh: Jak jsem vyvolávaně (ne)porodila…

Termín jsem měla stanovený na 19. října. 2012, ale našemu Alexovi se prostě nechtělo. Nakonec ve čtvrtek 1. listopadu ve 41+6 tt rozhodli, že večer v 18 hodin nastoupíme na vyvolání. Byla jsem strašně nervózní, a když mě a večer přítelova mamka vyhodila před porodnicí, klepala jsem se jak ratlík.

Přišli jsme na porodní, natočili mi monitor a čekali jsme na příjem. Zrovna rodila jedna maminka, tak jsme čekali asi hoďku. Ale když jsme slyšeli její poslední výkřik a potom pláč miminka, tak jsme se na sebe s přítelem usmáli a říkali si, jak už zítra tohle taky budeme mít za sebou. Jak jsme se mýlili!

Před osmou dorazila paní doktorka. Nesympatická jak zadek, ale říkala jsem si hlavně, když malýho vyžene ven. Hahaha! Udělala mi kontrolu, kde zjistila, že jsem stále na 2 cm a zavedla mi Prostin. Upozornila mě, že to porod ještě nevyvolá, ale že se to uvnitř uvolní a začnu mít do rána jakoby silnější menstruační bolesti. Pak nás sestřička odvedla na pokoj č. 8, kde jsem byla naštěstí sama. S přítelem jsme si ještě chvíli povídali a kolem půl desáté odešel s tím, že bude na telefonu a ráno dorazí. Já si zalezla do postele a usnula jsem jak špalek. Vzbudila mě až sestra v půl šestý na měření teploty a tlaku. Bolesti nula.

V 8 ráno jsem šla znovu na monitor a kontrolu. Doktorka se divila jak to, že nic a tak mi dali další tabletku. Dorazil přítel a byli jsme spolu na pokoji. Do 12 hodin se nic nedělo a při monitoru mě začaly chytat záda a pak na pokoji začaly první lehké kontrakce. No sláva! Jo, jenže po 20 minutách a teda nic moc. Každé 4 hodiny jsem chodila na monitor, ale tam žádné kontrakce nebyly. Prostě se nic nedělo. V pět přítel odešel, že se prospí a dorazí večer, že se to snad rozjede. Sestřička nám to dovolila, protože jsme byli na pokoji sami.

Za 15 minut mi volá přítel, že máme na dveřích další exekuci. Máme pronajatý byt od jedné paní a ta tam má trvalé bydliště a pořád nám tam někdo chodí a zvoní a chtějí s ní mluvit. Už nájem musíme posílat ne jí, ale exekutorům, protože prostě dluží peníze. Občas mám stažený zadek, jestli nás nevystěhují, ale zatím se s nimi vždy domluvíme a oni si to s ní řeší jinak. Jo, kdybych to při podpisu smlouvy věděla… No, každopádně mě přítel vyjančil, že nám zapečetili byt a že se tam nesmí. Tak jsem s brekem volala mámě, jestli by se tam mohla jet podívat a dát mi vědět, co se děje. Přítel je cizinec a moc těm žvástům nerozumí. Nakonec mamka dorazila do porodky i s tím papírem, volala jsem majitelce jako, že tu má další exekuci, že jsem v porodnici a že toho už mám dost. Tak mě ubezpečila, že to vyřídí. No, já si tam stejně v pondělí zavolala, abych měla jistotu, že to řeší a pan mě ubezpečil, že se s ní domluví a že se nemáme ničeho bát. Ale věřte jim to, že jo?

No, každopádně u mě mamina zůstala do osmi a povídaly jsme si. Začaly mi malinko silnější kontrakce, v 7 hodin dorazil pan primář, sáhl do mě a říká, že teď jsem na 3 cm. Tak mi zavedl další tabletku, s tím, že je to tam už měkčí a čípek se zmenšil na 1 cm, a že bych v noci mohla porodit. Mámě se ulevilo, v 8 hodin odjela a zrovna přicházel přítel, tak jsme šli na další monitor. To jsem na zádech dávala už hůř, ale dalo se to. Pak mi asistentka udělala kontrolu a říkala, že cítí hlen, že by mi brzy mohla prasknout voda. To už jsem si říkala: no super, začíná to. :-)

Odešli jsme na pokoj a prodýchávala jsem kontrakce. Začalo to být silné a asi po 5-10 minutách, ale pořád vlastně jakoby nic hrozného. Pak mi to přicházelo po 3-5ti minutách. Tak jsme kolem půlnoci vyrazili z šestinedělí na porodní, aby se na mě asistentka podívala, jestli se už něco děje. Natočila monitor, ale kontrakce tam byly nic moc a uvnitř pořád stejný. Tak to už jsem fakt byla vzteklá. Tak volala primáři, jako co se mnou. Tak jí řekl, ať mi dá nějakou injekci a ta to buď povolí a prdne mi voda nebo se nic nestane. Pak mě přítel odvlekl na pokoj a to jsem byla jak sjetá, malátná a chtělo se mi spát. Leželi jsme spolu v posteli a najednou jsem se probrala, kouknu, kolik je hodin a ono bylo 2:15! My usnuli a mně zmizely kontrakce!!! Tak jsem vylítla a šla za PA, jako co to má být. A ona, že teď s tím nic dělat nemůže, že mám počkat do rána. Tak jsem přítele poslala domů a já šla spát. K ránu mě probudily trošku slabší bolesti, ale teda na porod to rozhodně nebylo.

V půl deváté další kontrola, nesympatická paní doktorka se mi tam pohrabala a řekla mi, že mi udělala hamiltona a zavedla mi tabletku, ale jen čtvrtku. Tak jsme zas odešli na pokoj a zas čekali jak trubci. Pak se to konečně začalo rozjíždět a v 13:00 si mě zavolala na kontrolu. Bezvadný pocit při vyšetření, když vás chytne kontrakce. Ona pořád jako že by ještě čekala a pak si odskočila a říkala, že se dohodli s primářem, že mi udělají přípravu a ve 3 hodiny mi prasknou vodu.

PA mi udělala klystýr, luxus fakt. No letěla jsem 2x, ale nic hrozného. Od nervozity jsem už třetí den nejedla. Pak nám ukázala sprchy, kde si můžu ulevit i na míči a hekárnu. Do toho ve 2 hodiny měli prohlídku prostor, takže tam na mě všichni koukali, jak se tam producíruju v té jejich krásné noční košili. Kontrakce byly už docela žrádlo, a když jsem se šla vyčůrat, tak jsem se u toho kroutila, jak žížala. Přítel mě hladil a pořád byl u mě. Z nervozity ho chytly záda a snědl asi tři čokolády, co měly být původně pro mě.

Kolem půl čtvrté dorazila paní doktorka na kontrolu, pořád na 3 cm a žádné změny. Už mě to fakt nebavilo. Měla jsem toho dost. Zase se šla poradit s primářem a pronesla něco v tom smyslu, že by mi dala další tabletku a ještě počkala. Tak to ne! Já už tabletkuju skoro 43 hodin! Nakonec jí řekl, že to má prasknout a uvidí se. Tak to udělala, vytekla ze mě krásně teplá tekutina a prý se to teď musí hnout nebo mi v 6 napíchnou oxytocin. Malinko to zesílilo, ale nic markantního. Šli jsme s přítelem do sprchy, nahříval mi záda a bříško a povídali si. Seděla jsem na vyhřátém topení a při kontrakcích jsem se opírala o postel a dýchala jsem. Už jsem měla šíleně oschlou pusu.

S mamkou jsme si pořád psaly smsky, jak to vypadá a ta už se pomalu začala skládat, že to je strašně dlouhý a že se určitě něco děje. Pak brečela a říkala, že ji hrozně mrzí, že mě nemůže víc podpořit, protože sama toho má už plný kecky. Její přítel se z toho všeho strašně ožral, protože byl nervózní taky, i když to mámě nepřiznal.

Před šestou dorazila doktorka, další kontrola a závěr? Stále 3 cm a žádné změny. Tak to už jsem fakt šla do kolen. Napíchli mi kanylu a šup oxytocin. Kontrakce se rozjely po dvou třech minutách dlouhé asi 20-30 vteřin. Tak jsem seděla na míči a dýchali jsme. Kdykoli jsme se zvedla, vyteklo ze mě trochu vody. Jednou víc a já to měla celé v botách, až přítel odskočil. PA měla radost, že máme kontrakce po 2 minutách a nechali nás svému osudu. V sedm kontrola a pořád stejné! To už jsem začala brečet, protože jsem byla strašně unavená, mezi kontrakcemi jsem usínala a jednou jsem skoro spadla z míče. Fakt jsem to přestávala dávat. Od sedmi už to bylo jen peklo. Ležela jsem v posteli na boku, příteli drtila ruku a bolesti jsem měla naprosto strašný. Už jsem ani neotvírala oči. Jen jsem funěla, brečela a občas si zařvala bolestí. V půl osmé další monitor. V 19:55 přilítl pan primář osobně, sáhl do mě a řekl mi: „Tak maminko, vůbec se nám to nehýbe. Miminku se už nedaří dobře. Ukončíme to a uděláme sekci.“ V tu chvíli jsem se rozeřvala úplně, napsala jsem rychlou smsku mamce, že jdeme na císaře. Rychle mi volala, ať jsem v klidu, že teď to bude rychlý a malej bude za chvíli venku.
Odpojili mi kapačku, svlíkli mě, obvázali nohy, zavedli cévku (na 3x, takže to pálilo jak čert), nasadili čepec, podepsala jsem papíry se souhlasem a jelo se. Nejvíc jsem je rozsekla prohlášením, že mám zas kontrakce jen po pěti minutách a slabší. Tak mi PA říkala, že by mě jen trápili, pokud je to fakt takový. Příteli jsem řekla, ať počká na pokoji a PA mi slíbila, že mu dají hned vědět.

Na sále se mě vyptali na různé věci, přesunula jsem se na stůl, dali mi kyslík a namatlali mě dezinfekcí. Pak mi místo kyslíku přehodili plyn a já byla během 3 vteřin tuhá.

Probrala jsem se a slyšela jsem, že máme chlapečka, rozbrečela jsem se. Ale co mi říkali dál, jsem nevnímala. Pořád jsem se ptala po příteli a oni, že mu dají vědět. Ptala jsem se, jak dlouho jsem tam byla. A oni že už je půl jedenáctý. Pak se mě jiná sestřička ptala, jestli chci donést telefon, abych příteli mohla dát vědět, a já říkám, že přítel na mě čeká na pokoji, že mi slíbili, že mu dají vědět. No, jasně, že se na to vyprdli a chudák tam seděl a nevěděl nic. Jen byl vynervovanej. Mamka mu v deset volala, jestli něco ví a on že nic. Mamce už jely hlavou šílený myšlenky, jako že se něco děje. Když volala do porodky, tak jí řekli, že informace po telefonu nepodávají.

Přítel přišel za mnou, dal mi pusu a říkal, že malej má 50 cm a 3220g a že prý má pusinku jako já. Vyndali ho ve 20:46. Ani mu ho nepůjčili do ruky, jen mu ho ukázali a mě ho neukázali vůbec. Přítel pak odešel domů a o mě se začaly starat sestřičky. Napojená na kapačky a na přístrojích, jsem vypadala fakt děsně. Žízeň jsem měla šílenou. Každou půl hoďku mě sestřička kontrolovala, pak mi dala i nalokat čaje a nakonec, když mi nebylo špatně, jsem vyžahla skoro celou lahev. V pět ráno přišla sestra s malým mi ho ukázat zkusit se na chvilku přisát. Byl krásnej a chlupatej. Prostě celej táta. Na chvíli si poňuňal bradavku a zase šli. Chtěla jsem ho obejmout, ale nemohla jsem. Chtělo se mi brečet, ale místo toho jsem hned usnula. Měla jsem toho dost.

Prostě to dopadlo dobře a malej je úžasnej. Já jsem hned dopoledne vstala za pomocí sestřiček a přítele. A sama se opláchla u umyvadla, odpoledne jsem si dokonce došla do sprchy se umýt. Bolelo to jak čert, ale chtěla jsem to zkusit a vydržet, abych mohla malýho už držet v náručí. Dařilo se. Do večera jsem se naučila sama vstávat z postele a mohla jsem k sobě na pokoj. Bolelo to děsně, ale šlo to. Od druhého dne jsem měla malinkýho u sebe a začala se o něj starat. Mlíko se mi nedělalo, tak jsem zkoušela přikládat a od 3. dne mu dávali každý tři hoďky lahvičku. Papání mu šlo pěkně. Mlíko se mi podařilo vytlačit až 4. den a tak jsme jen dokrmovali, zapisovali a vážili.

Pátý den nás pustili domu. Malej přibyl, dostala jsem pokyny, jak se o něho postarat a jak ještě kojit a dokrmovat. Jizvu mám přes celé břicho a vypadá to dost divně. Máma říkala, že mě teda kuchli pořádně. Co nadělám no, hlavně, že žijeme. Pořád ji cítím při MS a strašně to bolí. Další radost…

Závěrem? Porod od zavedení tabletky 48 hodin, od prvních kontrakcí 33 hodin. Zdlouhavé, únavné, nervní a bez podpory přítele bych se složila už druhý den. Na konci krásné zdravé miminko a vykuchaná spokojená maminka. Paní doktorku bych proklela a jsem ráda, že tam rozumný byl aspoň pan primář. Jediný úžasný tam byly sestřičky na šestinedělí. Hlavně jedna, co mi pomohla se rozchodit po operaci. Díky ní jsem si připadala jako hroznej king, že jsem se zvládla i vyčůrat. Laktační a sestry k miminku hrůza. Malý řval hlady, protože jsem se nerozkojila, pak najednou spucnul 50 a spal jak pařez. Ony mi ten dokrm nechtěly dát a sváděly to na mě, že je malej hyperaktivní a že proto pořád pláče. Pak na mě jedna řvala, proč nekojím. Jak asi, když nemám co? Malý skončil na umělým mlíku a vůbec mi to nevadí.
Nejdříve jsem si říkala, že rodit už nikdy. Ale když si pak vezmete ten uzlíček do ruky, tak to za to fakt stálo. I když porod jsem si představovala jinak. Péči taky, ale co bych chtěla, když 14 dní po mém „porodu“ porodnici zavřeli…

Jana Mašková

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře