Váš příběh: Indukovaná super Lucka a čtyři a čtvrt kila spontánně záhlavím

Je mi 25 let, studovala jsem španělštinu a jeden semestr jsem strávila v Madridu. Ale místo titulu bakalář jsem získala titul manželka a v roce 2010 i titul máma; před čtyřmi měsíci podruhé.

Poprvé jsem rodila v parném létě. Byl čtvrtek, 1. července. Ráno v 6 hodin jsme s manželem procházkou vyrazili k porodnici, bydleli jsme blízko. V 6:30 mě přijali po malém nedorozumění – neměli mě zapsanou v kalendáři, ale já na objednací kartičce údaj o příjmu měla. A měla jsem štěstí, protože teplé počasí v těch dnech způsobilo baby boom a v porodnici byl brzy nadstav.

Kolem osmé hodiny mi zavedli tabletku na vyvolání porodu, během dopoledne pak ještě půlku, ale moje porodní cesty valně nereagovaly. Tak jsem dostala ještě kapačku a na doporučení mi dali epidurál, ale po poledni stále nic. Porodní asistentka vyslovila ultimátum, pokud se porod nerozběhne do zhruba 15 hodin, budu muset podstoupit císaře. Na to asi naše malá čekala, lekla se a já s ní, a konečně jsem jí domluvila, že už se na ni těšíme, ať si pospíší na svět.

A pospíšila si, však se taky jmenuje Pospíšilová. Ale místo hlavičky vykoukla první ručička a hlavička až potom, bylo to nečekané, porodní asistentka nestihla nastřihnout hráz, která mi tím tlakem kompletně praskla. Holčička, která se narodila v 19:00 v pozici, jako když superman vzlétá, byla v pořádku a zdravá. Hrdý táta ji dostal do náruče a nade mnou jak sudičky se střídaly doktorky. Kroutily hlavami a přitom mně nic neříkaly, připadala jsem si nepříjemně, ale bylo lepší, že jsem nic nevěděla. Nakonec mě zašíval nějaký starší zkušený docent.

Po porodu jsem byla velmi oslabená, přišla jsem o dost krve, neudržela jsem se na nohou, omdlévala jsem. Sestřička si mě netroufla vzít na WC ani na vozíčku, nemohla jsem se osprchovat, neudržela jsem Lucinku v náručí, vozili mi ji pouze na kojení, se kterým jsme bojovaly…

Už je to dva a půl roku a stále se učím, jak být mámou, protože to nepřijde samo od sebe se vším všudy v jeden okamžik. Nefunguje to tak, že bych si přišla do obchodu a poručila si kompletní balíček mateřství. Jsou dny, kdy mě to mrzí a uvítala bych to, protože to není legrace. Ale větší část mě je za to ráda, baví mě zakoušet drobná vítězství s pokroky dětí.
 
Náš druhorozený je chlapeček, Lukášek. Divné pocity na mě přišly kolem druhé hodiny po půlnoci 19. Září. Nemohla jsem spát, několikrát jsem byla na záchodě, vyčkávala jsem, zda bolesti nabudou nějaké pravidelnosti a až pak jsem vzbudila manžela. Lucinka byla u babičky. Zavolali jsme sanitku, ve 4:30 se mnou v porodnici sepsali příjem, udělali monitor srdíčka, mladý doktor zkontroloval symbionta v bříšku ultrazvukem, přeměřoval mi pánev, protože to vypadalo na obříka. Přitom se mnou zkoušel konverzovat španělsky.
 
Po zkušenostech jsem odmítla epidurál, ale nějak jsem si neuvědomila, že existují i jiné tišící prostředky při silných porodních bolestech. Vyptala jsem si kapačku, ale porodní asistentka se tvářila, jako že jsem fajnovka. Naopak jsem byla hrdinka, v 8:05 jsem přirozeně přivedla na svět miminko o hmotnosti 4,24 kg.

Jak při prvním, tak při druhém porodu jsem nebyla úplně spokojená s přístupem porodního personálu, ale naštěstí je na mateřství moc krásný dar, vytěsňovat z paměti to nepěkné, těžší. Jsem moc ráda, že se mi narodily zdravé děti a beru to tak, že to bylo a je přesně tak, jak to má být.

Zdeňka Pospíšilová

Pošlete nám i vy své porodní příběhy! Své příspěvky zašlete na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře