Váš příběh: Děkuji za každý nový den! Nemuseli jsme se ho dožít ani jeden…

14. 2. 2012 jsem si udělala test a byla tam! Druhá čárka! Termín porodu jsem měla 21. 10. 2012...

Vše bylo v pořádku, krev OK, moč i tlak, prostě vše paráda. Bříško krásně rostlo, malý hezky kopal, jen v 6. měsíci mi vylítla za 3 týdny váha o 8kg nahoru. U doktora jsem dostala vynadáno, že to mám z toho, že jím moc melounů a dostala jsem nakázanou dietu.

Ještě 22. 8. ve středu jsem vtipkovala při pokecu s kámoškou, že nemít problémy se zavazováním bot, tak pomalu ani nevím, že jsem těhotná. Ze středy (22. 8.) na čtvrtek jsem nemohla skoro spát, bříško tvrdlo, bolely mně záda, hlava, nevěděla jsem, jak se uložit… Přičítala jsem to 3. trimestru. Jenže přes den ve čtvrtek se k tomu všemu přidaly bolest hlavy, únava, nohy jsem měla oteklé už předtím a říkala jsem si: „Teda Matěji, ty mi dáváš!“ Ze čtvrtka na pátek jsem už prakticky nespala vůbec. V pátek ráno jsem volala svému gynekologovi a sestřička mi řekla, že tam není, že má dovolenou, takže jsme s přítelem vyrazili do porodnice, kde jsem chtěla rodit. V porodnici mně prohlídli a paní doktorka mi řekla, že je vše v pořádku, doporučila mi brát magnezium a nařídila klidový režim.

Klidový režim jsem dodržovala... Vstávala jsem jen, když jsem šla na WC, jinak byly nohy na stole. V pondělí 27. 8. jsem šla ke svému gynekologovi ukončit PN a podepsat papíry ohledně PPM. Řekla jsem mu, že jsem musela do porodnice a dala mu lékařskou zprávu. Mávnul nad tím rukou a řekl, ať stejně přijdu na kontrolu příští pátek. Podotýkám, že mi ani nezměřili tlak prostě nic. Odešla jsem v klidu domů... Byl to ale klid před bouří.

Z pondělí na úterý (28. 8.) jsem opět nemohla usnout, převalovala se, potila se, chodila pořád čurat, bolela mě hlava, bolely mě záda, bolelo mě pod prsy... Přítel byl už nevrlý, že jsem ho pořád budila a chtěl jít spát do obýváku, že ráno vstává do práce. Uprosila jsem ho, ať zůstane se mnou... Ještě, že zůstal. Konečně jsem zabrala. Říkala jsem si: „Konečně jsem usnula a zdá se mi tak debilní sen - O SANITCE! Bože, to jsou sny. Otevřela jsem oči. Vše v mírném oparu. Kde to jsem? Bílé stěny... Co to pípá? Co ty hadičky? Já mám kapačku? Proboha, kde mám bříško? KDE TO JSEM???

Zbytek znám z vyprávění přítele. V 5 hodin ráno ho něco vzbudilo, otočil se ke mně a viděl, že je zle! Dostávala jsem se do křečí, zapadával mi jazyk... Okamžitě mě stabilizoval a volal rychlou. Byli u nás během 5 minut, protože byli někde poblíž. Diagnóza: EKLAMPTICKÝ ZÁCHVAT. Ptali se mně na datum narození, co je za den, na jméno... Vše jsem jim prý vysypala, já si nic nepamatuju. Vezli mě houkačkou do porodnice a okamžitě akutní sekce.
Matěj se narodil s porodní váhou 1470g, délkou 41cm 28. 8. 2012 v 6.38 hodin ve 32. týdnu. Putoval okamžitě do inkubátoru a 27 hodin byl na CPAPu, pak si už krásně dýchal sám. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů... Ondra - přítel mně i malému zachránil život! Bylo mi natvrdo řečeno, že nebýt jeho, tak... Radši nemyslet.

Na JIPu jsem si pobyla dva dny. Stále mi sráželi tlak, který jsem měla pořád vysoký. Druhý den po císaři mne vzali na pediatrickou JIPku za malým. Bože, ten byl maličký... ATB napíchnuté do hlavičky, ale sestřičky i lékaři byli nadšení, že je veliký bojovník a prakticky bez problémů, zkrátka velký šikula. Takový králíček hubeňounký...

Abych to zkrátila, v porodnici jsme si pobyli 34 dní. Matěj po porodu šel s váhou dolů. Spadl na 1302g. Ze začátku nemohl pít moje mlíčko, protože jsem brala léky na snížení tlaku, které by byly pro malého nevhodné, takže jsem odstříkávala (tímto velmi děkuji sestřičkám z gynekologické JIP v Mělníce, které mi strčily odsávačku do ruky ještě, když jsem byla pomalu v narkóze a díky tomu stále kojím) a mlíko vylívala. Byla to nádhera, když mi vysadili léky a já mohla poprvé svému dítěti dát mléko od maminky. Matýsek se krmil stříkačkou přes prst (malíček v pusince) a sondičkou v nosánku.

Sestřičky na pediatrii byly úžasné a lékaři s paní primářkou Doležalovou v čele naprosto skvělí, dokázali povzbudit, poradit, podpořit. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem mohla Matěje poprvé pochovat, kdy si ho pochoval Ondra, kdy jsem ho mohla poprvé přiložit k prsu... Proplakané noci, že se nenaučím kojit, nervy, stěhování o 2 patra níž, protože porodnice byla plná k prasknutí. To vše, všechny slzy, trápení, bolest, když začala zlobit jizva, únava, stres, strach, závist (ano záviděla jsem), když jsem koukala na ostatní maminky, které se mohly se svými miminky stále mazlit a já ne. To vše mi Matějíček vynahradil! 21. 9. se „rozhodl“, že sondičku v nose (krásně pil z prsu i s ní) už opravdu nepotřebuje, takže si ji vyndal a od té doby plně kojíme. Ta radost, když poprvé vypil 56ml! Já brečela radostí, skákala do stropu. Pak už to šlo rychle. Přestěhovali mne z gyndy nahoru zpátky na porodnici. Poté mi dali Matýska na pokoj. Hurááá, chlapečku můj jsme spolu! KONEČNĚ!

A už to jelo: 1. 10. v pondělí ráno při vizitě měl Matěj 2 190g. Čekala jsem jak na jehlách. Pak přišla sestřička a povídá: „Máte odvoz?“ PROPUSTILI NÁS! Hurááá!!! Nevěděla jsem, kam radostí dřív skočit.

Klepněte pro větší obrázek

Teď má Matýsek 15 týdnů (podle korigovaného věku 7 týdnů), 4930g a krásně papá. Směje se jako sluníčko, vyžaduje spoustu pozornosti a je hodně společenský . Ano, lítáme po doktorech - kontroly očního pozadí, pediatrická poradna normální, pediatrická poradna riziková, neurologie, rehabilitace... Cvičíme 4x denně vojtovku (i když je Matěj v pořádku a nemá žádné odchylky, tak ji cvičíme preventivně). Matýsek má pupeční kýlu, která je teď díky tejpování skoro neznatelná, na hlavičce má hemangiom, který už vypadá, že se stahuje. Na bříšku už paseme jakžtakž hříbátka, makáme a snažíme se, rád si cpe ručičku do pusy a vzteká se, že mu tam nejde dát celá pěst. Je to naše sluníčko milované, mamánek a tatínkův chlapeček v jednom. Přítel je velmi šikovný tatínek - přebaloval už v inkubátoru beze strachu, koupe a malého miluje stejně tak já. Jsem vděčná nejbližším lidem kolem sebe za psychickou podporu. Bez nich bych se v porodnici asi zhroutila. Tímto zároveň děkuju svému příteli Ondrovi, svým nejbližším a také paní primářce Doležalové a celému týmu lékařů a sestřiček - jsou to úžasní lidé!

Jsem šťastná za každý nový den... 28. 8. 2012 se narodil Matýsek a zároveň jsem se „narodila“ i já.

Jana a Matýsek

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře