Váš příběh: Císařský řez byl jediným řešením, sama bych to nezvládla

Byl čtvrtek 6. prosince a já byla přesně ve 41. týdnu svého prvního těhotenství. Druhý den jsem měla nastoupit do Vinohradské nemocnice na vyvolání porodu.

Ovšem nic se semnou stále nedělo a tak jsem ráno vyrazila s přítelem do Prahy, jel si tam zaměřit nějakou zakázku a mně se nechtělo být doma, tudíž jsem se rozhodla dělat mu společnost. Když měl muž vše zaměřeno, vyrazili jsme k domovu. Ještě než jsme sedli do auta, pocítila jsem párkrát tvrdnutí bříška doplněné o stah, ale popravdě jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když jsme nasedli do auta, tak mi po chvíli došlo, že se stahy opakují celkem pravidelně. Řekla jsem to příteli a společně jsme začali měřit čas mezi jednotlivými stahy, zjistili jsme, že je se stahy opakují cca po 5-ti minutách.

Rozhodli jsme se, že pojedeme pomalu domů na Kladno a uvidíme (ostatně stejně jsme museli vzít z domova tašku se vším potřebným). Dorazili jsme domů asi okolo jedenácté hodiny dopoledne, uvařili jsme si oběd, najedli se a vzhledem k tomu, že stahy nepřestávaly a dokonce sem tam „zaútočily“ i mimo pravidelný interval, usoudili jsme, že bude nejlepší vyrazit do porodnice.

Hodinu po poledni jsme dorazili do Vinohradské porodnice a se slovy: „Dobrý den sestřičko, asi budu rodit, mám kontrakce po 5-ti minutách,“ jsem se přihlásila na recepci. Během chviličky jsem šla na vyšetřovnu, kde jsem se bohužel dozvěděla, že jsem otevřená jen na jeden prst a tak budeme čekat, co bude dál. Paní doktorka mi tedy řekla, že si mě tam rovnou nechají, protože jsem beztak měla druhý den nastoupit. Sestřička mě odvedla do 2. patra, kde mě po přijetí uložili na pokoj.

Zhruba za hodinu přišla sestřička a odvedla mě na monitor, kontrakce byly pravidelně po třech minutách, ale dle vyšetření jsem byla stále otevřená jen na jeden prst. Závěr vyšetření zněl, že to do rána necháme na přírodě a pokud se to do rána nerozjede, tak pak mi k porodu pomohou. Když jsem se vrátila na pokoj, rozloučila jsem se s přítelem a poslala ho domů, aby se pořádně vyspal, kdyby to náhodou přišlo v noci.

Zbytek dne utekl jako voda a byl tu večer. Kontrakce trošinku zeslábly a doktorka mi řekla, ať se zkusím trošku prospat i když to nebude zrovna lehké, ale musím prý nabrat síly. V noci se samozřejmě nic nedělo a tak ráno rozhodl pan doktor, že mi k porodu pomohou.

Dostala jsem tabletku a šla jsem na pokoj čekat, až se to rozjede. Moc dlouho to netrvalo a já volala příteli, ať raději přijede, protože kontrakce pořádně zesílily a já měla strach, že bych mu nemusela stihnout zavolat včas. Před desátou hodinou dopoledne jsem šla na přípravu a zrovna když mi dokapala kapačka s antibiotiky, které jsem musela u porodu mít, dorazil přítel. Sestřičky mě pustily ještě zpět na pokoj, ale musela jsem každých 15 minut chodit na poslech ozev miminka. Poctivě jsem za doprovodu přítele docházela na poslech, ale když jsme dorazili na poslech počtvrté, strašně se mi motala hlava a tak mě sestra rovnou umístila na sál a řekla, že za mnou za chvíli pustí i přítele. Než mohl přítel za mnou na sál, přišla doktorka a píchla mi plodovou vodu, popravdě mi připadalo, že jsem měla v břiše menší oceán.

Hurá, konečně vedle mě seděl přítel a já začala doufat, že už to bude jen chvilička a naše malá holčička bude venku, ale ono nic. Každou chvilku se u mě střídali lékaři a porodní asistentky a zkoumali, zda už jsem více otevřená, protože jsem byla pořád tak na tři prsty a také jestli sestupuje hlavička. Velké a silné kontrakce doplněné o přímo ukázkové křížové bolesti mě trápily až do tří hodin odpoledne, pak jsem už začala cítit, že to nezvládnu. Byla jsem ve sprše, houpala se na balónu, ale nebylo to k ničemu. Přítel, který se snažil mě celou dobu podporovat, poznal, že jde do tuhého a tak mě doslova přemluvil, ať si nechám píchnout epidurál. Nejsem příznivcem epidurálu, ale byla jsem už tak zoufalá, že hned jak přišla sestra, tak jsem se na něj zeptala. Sestřička mi vysvětlila, jak to s epidurálem chodí a řekla, ať počkám na doktora. Bylo mi čím dál hůř, dokonce jsem i zvracela a tak jsem na celý epidurál zapomněla.

Před čtvrtou hodinou odpolední přišel pan doktor Zmrhal a hned jak mě vyšetřil, tak nám řekl, že budou muset udělat císařský řez, protože hlavička miminka je daleko, já jsem málo otevřená a navíc už miminku v bříšku není dobře. Nakonec mi doktor pověděl, že vzhledem k mému velkému bříšku a k velkému váhovému odhadu miminka, ten byl při příjmu 3800g, mi bude muset udělat řez od pupíku dolů.  Bez váhání jsem vše odkývala, měla jsem strach o miminko. Vše se pak seběhlo strašně rychle. Než jsem se nadála, ležela jsem na sále, kolem mě běhalo snad deset lidí a já v tu chvíli měla jediné přání, aby se naše malá princezna narodila zdravá.

„Haló maminko, vstávejte, už to máte za sebou. Zkuste se prosím chytit tohohle madla a trošinku se přitáhnout…“ probral mě z narkózy hlas sanitáře, který mě přesouval na postel. Nemohla jsem skoro mluvit a stále jsem napůl spala, ale snažila jsem se vnímat okolí a tak, když jsme ze sálu vyjeli na chodbu a přispěchal ke mně přítel, sebrala jsem všechny síly a zeptala se: „Co malá? Zlato, je v pořádku a zdravá?“ Přítel mi vše odkýval a řekl mi, že malá je nádherná a naprosto zdravá.

Takže s konečnou platností se nám v pátek 7. prosince 2012 v 16:01 hod. narodila malá Petruška, která měřila 52cm a měla porodní váhu 4170g.

Následně jsem se dozvěděla, že jsem byla celá hrozně oteklá a malá také. Sama bych prý neměla šanci porod zvládnout.  Naštěstí vše dopadlo dobře. Chtíč být s maličkou a skvělé sestřičky mi pomohl rychle se po zákroku vzpamatovat a tak jsem hned v neděli ráno mohla opustit JIPku a jít za svou princeznou na oddělení šestinedělí. V úterý nás dokonce pustili domů, protože já se pěkně hojila a malá byla jako rybička.

Dnes už je naší maličké princezně měsíc a užíváme si společně každý den. Chtěla bych moc poděkovat celému týmu lékařů a sestřiček z Vinohradské porodnice, kteří se o nás dvě starali. Všichni jsou to kapacity a svou práci dělají skvěle.

Petra

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře