Váš příběh: Anička potřebovala kyslík, chtěla jsem se roztrhnout

Z pátku na sobotu 24. 9. 2011 (39+2tt) v noci jsem od dvou hodin měla první poslíčky. Nejprve jsem nevěděla, je-li to ono, ale byla to bolest jako při menstruaci s vystřelováním do kříže.
Váš příběh: Anička potřebovala kyslík, chtěla jsem se roztrhnout

Nebylo to často, tak po hodině, mezitím jsem v klidu spala, říkala jsem si, že to do rána přejde. Kolem sedmé ráno se bolesti začaly objevovat častěji, tak po 12–15 minutách, začala jsem si zapisovat časy, ale stále jsem si říkala, že to nebude ono. Nebylo to tak hrozné, žádná krutá bolest, kterou je potřeba prodýchat. Od nějaké půl deváté byly bolesti po 5-7 minutách, pořád stejné intenzity, v deset jsem to nevydržela a volala do porodnice, jak s tím naložit.

Poradili mi, že si mám dát vanu, ponořit bříško a buď to odezní, nebo zintenzivní. Po vaně byly kontrakce pořád cca po 5 minutách, ale je fakt, že asi půl hodiny na to bolesti zesílily a byly už i na prodýchávání. Tak jsem zavelela manželovi v půl dvanácté, že jedeme (porodnici máme patnáct minut autem). To už byly kontrakce po 3 minutách, takže celou cestu autem a docela jsem se při nich zapotila.

Přijeli jsme do areálu nemocnice, dole byly zamčené dveře, zazvonila jsem a říkám, že potřebuji nahoru do porodnice a že je zamčeno a ozvalo se: „A copak potřebujete?“ Docela mě pobavili… Přišli jsme tedy nahoru, prý tam teď žádný doktor není, všichni operují… sestra mě posadila na monitor a nechala tam. Kontrakce přes 60 každé 3 minuty. Pak přišla bezva porodní asistentka, zkontrolovala mě, prý jsem hezky připravená, snad na tři prsty a hezky se otvírám. Poslala mě převléct se a na „hekárnu“, šel se mnou i manžel. Doktor nakonec říkal, že to možná dneska ještě stihneme...

Jenže ty kontrakce nabíraly takové grády, že se nedalo dělat nic, jen tlačit jednou rukou do zdi a druhou lámat manželovi prsty (ještě, že jsem ho tam měla sebou).  Měla jsem pocit na tlačení. Řekla jsem to té asistentce, hned mě šla zkontrolovat. Světe div se, během hodinky jsem se otevřela ze tří prstů na osm (prý by to mělo trvat minimálně čtyři hodiny, říkal pak doktor). Branka byla skoro zašlá. Porodní asistentka zavolala rychle doktora, že budeme rodit. Bylo asi půl druhé. Doktor mě prohlédl, píchl vodu (byla teda docela krvavá) a kontrakce najednou snad po půlminutě (mimocho¬dem, mezi kontrakcemi to byla euforie, v tu chvíli jsem všechny milovala, byla jsem šťastná, že mám chvíli klid). Nestihli jsme epidural, který jsem chtěla, nestihl se už ani klystýr. Za chvilinku zase pocit na tlačení, asistentka při kontrakci měla ruku uvnitř a zjistila, že branka ještě není úplně zašlá, že tedy ještě nemůžu tlačit… Po dvou kontrakcích dovolila, ať si přitlačím, zkusila jsem to a úplně jsem cítila, jak jde Anička pomalu dolů. Takže zvednout a s pomocí manžela jsem se přesunula na porodní sál. Konečně.

Dostala jsem strach, kde vezmu sílu na tlačení. Vylezla jsem si na křeslo, manžel byl po levé ruce, u hlavy porodní asistentka (učiněný anděl), doktor, víte kde a ještě tam byla jedna sestra a dětská doktorka, která čekala na Áňu. Kontrakce, zatlačte, tlačím, co to dá, ale nejde to. Porodní asistentka řekla, že mi pomůže, kontrakce, tlačit, asistentka mi svrchu pomáhá tlakem na břicho, manžel mě drží pod hlavou a povzbuzuje, drtím mu chudákovi opět ruku, hlavička venku, kyslíková maska, kyslík pro miminko, netlačit, řekl doktor (stříhal), kontrakce, pořádně tlačit a tlačit a pořád. Uuuf…

Při tlačení už jsem si říkala, ať se roztrhnu klidně vejpůl, hlavně ať je malá venku, asi to není dobré, když potřebuje kyslík – tlačila jsem snad už celým tělem. Jakmile byla Anička venku, bylo to neuvěřitelné, najednou ten klid v těle, v mozku, v každé buňce. Anička zaplakala, podívala jsem se na manžela, ten měl takové slzy v očích (prý mu mě bylo šíleně líto). Já se nezmohla ani na pláč, byla jsem v absolutní euforii, pohladila jsem manžela po tváři a koukala, jak odnášejí Aničku asi dva metry ode mě.

Manžel šel fotit, bohužel šel tak, že viděl i to, co neměl, co šel doktor za chvíli „opravovat“. Ještě placenta – zatlačení doktorem na bříško – a je venku. Manžel fotí Aničku, a mě rychle šijí. Za půl hodinky bylo hotovo.

Hned po šití jsme museli na sále dvě hodiny čekat, ale s Aničkou v mém náručí. Kouzelná chvíle, oba jsme tomu nemohli uvěřit, že ten prďolka malinký je náš. Pak jsem šla na pokoj, manžel slavit. Celou noc, místo abych spala, protože Anička ještě nepotřebovala kojit, jsem do šesti do rána dělala jediné: dívala se do postýlky, jak spinká a dělá grimasy. Manžel za námi jezdil, co to šlo, takhle zblázněného chlapa (je to obr jako hora) z miminka, to jsem v životě neviděla. Byl mi velikánskou oporou při celém tom blázinci a já si ho 100× víc vážím.

Anička se tedy narodila v sobotu 24. 9. 2011 v 13:47 hodin s váhou 3340 gramů a 50 cm. Všichni lékaři i sestry v nymburské porodnici byli úžasní, celou dobu byli naprosto skvělí. Ve středu nás pustili domů. Myslím, že mám doma dva nejúžasnější broučky na světě –  Aničku a manžela a jsem asi ta nejšťastnější Mirečka pod sluncem.

Mirka Nová

Podělte se i vy o svůj porodní příběh! Své příspěvky i s fotografiemi posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články