Váš porod: Nežeňte se do porodu doma, já málem vykrvácela!

Dobrý den, ráda bych se s vámi podělila o svůj zážitek z porodu. Apeluji na budoucí maminky! Byla bych velmi ráda, kdybych vám mohla vyřešit otázku, zda rodit doma, nebo v porodnici.

Po vytouženém otěhotnění jsem prožila krásné těhotenství. Den příchodu našeho chlapečka na svět se blížil. Termín porodu jsem měla 6. října 2011. Každým dnem jsem netrpělivě čekala, kdy to přijde. Taška sbalená, vše pro broučka nachystáno, ale z bříška se zlatíčku nechtělo. Uběhl týden po termínu a stále jsem byla celá. Bylo to zvláštní, cítila jsem se plná elánu, žádná únava, na porod to nevypadalo. Zkusila jsem dlouhé procházky, chození do schodů, milování s manželem. Myslíte, že jsme našeho andílka vylákali na svět? Ani náhodou. Pobyt v pětihvězdičkovém hotýlku si chtěl ještě prodloužit. :-)

13. října jsem byla přijata do porodnice. Prožívala jsem při odjezdu z domu velký strach, obavy, co mě bude čekat. Ale i zároveň radost. Co nevidět uvidíme naše děťátko. :-) Manžel u porodu chtěl být, bral to jako jasnou věc. Byla jsem moc ráda, šťastná, že bude se mnou. Že mne podpoří. Po ubytování v porodnici jsem podstoupila oxytocinový test. Žádná změna, porod se nechystal. Přišla noc, a jelikož náš pokoj byl hned vedle porodních sálů, křik rodících mamin mi dvakrát na klidu nepřidal. Srdce mi bušilo nervozitou, co mě čeká? Je to tak hrozný? Každý má jiný práh bolesti, ale co jsem slyšela, bylo šílený! Noc jsem probděla s obavami, jak to zvládnu.  

Musím moc poděkovat manželovi, rodině, kamarádkám, kteří mě moc podporovali a byli se mnou aspoň po telefonu. Ráno při vyšetření mi doktor řekl, ať uvažuji o epidurálu. Osmá hodina ranní nastartovala velké nervičky, zavedl mi vyvolávací tabletku. Po hodince jsem cítila slabé, nepravidelné stahy. Kolem desáté hodiny jsem zavolala manželovi, aby přijel. Přemístila jsem se do předporodní místnosti. Chvilku jsem byla na míči, ve sprše, v objetí manžela. Monitor broučka byl v pořádku, kontrakce začínaly. Doktorka mi píchla vodu. Když jsem viděla, s jakými nůžkami přišla, protočily se mi panenky. Ale po uklidnění jsem opravdu nic necítila. Žádná bolest, jen plno vody. Poté se mi bolesti silně rozjely. Netušila jsem, že by mohly přijít ještě větší. Opak byl pravdou. Byla jsem otevřená teprve na čtyři prsty. Kontrakce jsem jen tak tak ustávala. Snažila jsem se chodit a chodit. Došlo na epidurál. Manžela poslali ven. Položená na stole, stočená v klubíčku, jsem v obavách vyjekla: „Mám silné bolesti, bojím se, že se vám hýbnu!! Neudržím se tak dlouho v klidu.“ Anestezioložka byla suprová, i sestřička, která mne držela. Hned po kontrakci jsem hlásila: „Teď můžete. Nebolelo to, opravdu jako když vás bodne včelka. Musela jsem ještě chvilku vydržet schoulená, ale už mi najížděla kontrakce. Měla jsem co dělat, udržet se v klidu. Skončilo to zdárně. Za pár minut intenzita bolesti klesala. Cítila jsem se dobře, manžel se mě stále vyptával, jak mi je. Byl úžasnej. Při kontrole srdíčka našeho broučka stále asistovala sestřička s budíkem a neustále ho budila. Bez vody se mu tam nelíbilo.

Po dvou hodinách jsem byla otevřená na osm prstů. Kontrakce se začaly stupňovat. Byly čím dál častější. V bolestech jsem se držela manžela, který sledoval pravidelnost. Ke konci byly bolesti stále. Skončila jedna, začala další. Tlak v konečníku sílil a lékařka rozhodla: „Budeme rodit, pojďte na křeslo.“ Strašně jsem chtěla tlačit. Přiběhl ještě pan doktor a tlačil mi na břicho, protože srdíčko mimíska tlouklo nepravidelně. Pár zatlačení, nástřih, ten jsem vůbec necítila, a slyším manžela: „Ještě jednou, vidím hlavičku!“ Dodalo mi to sílu, a za chvíli jsem slyšela křik našeho synáčka. :-) Byla to ohromná úleva. Cítila jsem se skvěle.

14. října 2011 v 15.57 se nám narodil Maxík. Po chvilce mi ho dali na břicho. Viděla jsem plno černých vlásků a měla hřejivý pocit u srdce. Hladila jsem ho, pusinkovala mu hlavičku. Byl to zázrak. Maxíčka dali tatínkovi do náruče. Krásný pocit, vidět je spolu. :-) Pyšný tatínek držel poprvé našeho synka. V duchu jsem si neskutečně oddychla, že je to za mnou. Jenže placenta se po půl hodině nechtěla odloučit. Přišel i pan doktor, tahali ji ven, ale také bez úspěchu. Po hodině a půl byla venku. Cítila jsem se, jako by ze mě spadl velký balvan.

Jenže i potom byla komplikace. Stále jsem krvácela. Měla jsem vnitřní trhlinky. Zašili je, ale krvácení neustávalo. Doktor střídal snad všechno možné lékařské náčiní, co existuje. Krvácela jsem stále. Začaly se mi dělat mžitky před očima, nebylo mi moc dobře. Jedna kapačka střídala druhou, pohledy lékařů mi naháněly hrůzu. Viděla jsem po svém levém boku manžela, jak se kochá naším děťátkem. Okamžiky štěstí, radosti, spokojenosti a úlevy se obrátily v nejistotu, strach, co se se mnou bude dít dál. Verdikt zněl: „Krvácíte z dělohy.“ Hlavou mi proletělo několik myšlenek! :-( Nakonec vše dobře dopadlo. Krvácení zastavili. Novopečený tatínek odjel po dvacáté hodině. A mne ze sálu odváželi až po jednadvacáté hodině, stále jsem musela být pod dohledem. Maxíka mi chodili přikládat každé tři hodiny. Byla jsem ale velmi slabá. Sama jsem nezvládla ani vstát z postele. Než jsem se dostala do formy, trvalo to dva dny. Až poté mi Maxíčka konečně mohli nechat u sebe. Byla jsem tak šťastná, že jsme spolu. :-) Neminula mne transfuze, ztratila jsem 650 ml krve a čekal mě měsíc užívání železa. Kontrolní ultrazvuk dělohy byl v pořádku. Maxíček byl také zdravý a pátý den nás propouštěli domů.

Jsem moc vděčná svému manželovi, že byl u zrození našeho syna. Byl mi velkou, opravdu velkou oporou. I přes bolesti jsem cítila jeho přítomnost, která mi dodávala sílu. A zároveň chci poděkovat lékařům a sestřičkám v chrudimské porodnici za všechnu péči o našeho synka a i za svůj život. Děkuji. Proto, milé maminky, neroďte doma. Může nastat náhlá komplikace, a kdybych se pro variantu rodit doma rozhodla, nebyla bych tu a následky by byly fatální.

Krásný den, vaše čtenářka Jana Jelínková