Už jsi těhotná?

Ještě ani nebylo počato a už se po něm všichni ptají. Ne vždy je to příjemné.
Už jsi těhotná?
Někdy přímo na pěst. Teror této otázky nabývá na nepříjemnosti v momentě, kdy už ale po dítěti opravdu toužíte a otěhotnět se vám nedaří. Věk se pochopitelně co do nátlaků posunuje. Ještě před dvaceti lety si pětadvacetiletá prvorodička v porodnici mezi „devatenáctkami“ připadala jako vykopávka. Dnes má žena relativně klid přibližně do třiceti. O to víc se pak do ní okolí opře.
 
Všichni se jen ptají
Napadlo by vás zeptat se někoho, jaký je jeho plat? Nejspíš ne. Otázka na početí potomka je přitom z úplně stejného soudku netaktnosti, a dostanete ji zcela běžně. A to i od lidí, kterým je, jak se lidově říká, „houby po tom“. Ještě překousnete, když se zajímá tchyně natěšená na vnoučátko. Ale ona se vyptává i sousedka vašich rodičů, matka bývalé spolužačky, kterou po letech náhodně potkáte a sdělíte jí, že jste dva roky vdaná. Někdy i lidé, se kterými jenom jezdíte pravidelným spojem do práce. Co se to sakra s těmi lidmi děje?
 
Nic není jen tak
„Hobby strkat zvědavé nosy do cizího soukromí,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková, „souvisí s neschopností poradit si se svým vlastním životem. Ti lidé se buď nudí, jsou nespokojení se stereotypem vlastních životů. Hodnocení ostatních s sebou přináší aspoň trochu vzrušení a uspokojení. Další důvod je, že díky starání se o jiné nemáme čas řešit vlastní starosti a úzkosti. To bohužel platí i o maminkách a tchyních. Když se trápím tím, jestli snacha Markéta není neplodná, nemyslím na své obavy, že mne v pětapadesáti vyhodí z práce a já žádnou nenajdu. Snaše sice vůbec nepomůžu, ale sama před sebou aspoň na chvíli uteču.“ A pak je tu podle psycholožky ještě jeden nepříjemný faktor. V postkomunistických zemích bylo lidem bušeno do hlav, že všechno je společné a nikdo nesmí vybočit. Pro některé jedince je pořád ještě těžké přijmout, že si někdo soukromí chrání a nechce ho sdílet s okolím. Bohužel „okolí“, především ženského pohlaví (kolegyně v práci nebo švagrová mdlejší sociální inteligence apod.) bývá velmi neodbytné.
 
Intimnost za intimnost
Ženy, které se chtějí nabourat do něčího soukromí, používají velmi často oblíbenou taktiku „Já ti řeknu intimní tajemství ze svého života a ty se mi na oplátku svěříš se svým“, varuje psycholožka Boučková. „Je to starý osvědčený manipulační trik navozující pocit blízkého přátelství a důvěry, kdy každý přispěje svou troškou do mlýna.“ V praxi to znamená, že vám kolegyně například na sebe práskne, že byla v devatenácti tajně na potratu, a očekává za to, že se jí svěříte, proč vlastně to dítě nemáte. Vám je to sice úplně jedno, i kdyby byla na interrupci padesátkrát, ale cítíte se trapně její důvěrnost přijmout bez revanše. Jenže když na tenhle trik skočíte a přiznáte, že váš Vašík má nějaké problémy se spermiemi, mohli jste tuto informaci vyvěsit v práci na nástěnce, ne-li přímo na billboardy.
 
Jde o citově vyděračskou nátlakovou akci, která se zejména na pracovišti nevyplácí. Jakákoli informace ze soukromí totiž může být použita proti vám v nejneočekávanější chvíli (nemůže mít dítě, je labilní a nezvládne stres, nemá smysl ji povýšit; nebo pokouší se otěhotnět několik let, těhotných tu máme dost, co když se jí to povede teď, když je krize a firmy šetří, museli bychom jí držet místo – raději se jí zbavíme...). Svěřování s osobními problémy svědčí minimálně o vaší nezralosti a o tom, že moc dobrých přátel nemáte. Tohle se totiž opravdu nevěší na nos každému.
 
Když dva nedělají totéž...
Pokud se děťátko nekoná, protože ho opravdu ještě nechcete – potřebujete dostudovat, posplácet dluhy, pevněji zakotvit v zaměstnání, dořešit bytovou otázku –, podobné otázky pouštíte jedním uchem sem a druhým tam. Prostě proto, že se vás vůbec nedotýkají. Pokud se ale tazatel trefí do duše ženy, která by si rodinu přála už dávno, jenže se jí nedaří potkat toho správného tatínka, hra nezúčastněného nadhledu jí dá zabrat. Když pak tazatel natrefí na ženu, která se otěhotnět marně pokouší třeba třetím rokem, může mít na jejich neplodnosti i svůj díl zásluhy. Čím víc je totiž žena do mateřství tlačena, tím víc se vzpírá psychika, a jak víme, tělo a psychika jsou spojené nádoby... Navíc tato tématika může rozhodit i vztahy v rodině.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Špatně položená otázka
„Vzali jsme se hned po její vysoké škole, mně bylo dvacet sedm, jí dvacet pět. Řešili jsme bydlení a moji práci. Pak jsme se začali pokoušet o dítě. Trvalo to tři roky, než jsme přistoupili na umělé oplodnění, které naštěstí dopadlo dobře. Manželka se ovšem v mezičase od svatby do porodu dostala do fáze, že už ani nechtěla chodit na žádné rodinné sešlosti,“ vzpomíná na prekérní situaci Marek, který si samozřejmě nepřeje být jmenován. „Vždycky se našel někdo, kdo se jí na miminko zeptal. Žena je introvert, nesvěřovací tip. Své trápení nehodlala věšet na nos nikomu ani v rodině, ani kamarádkám. Dohodli jsme se, že o tom nebudeme s nikým mluvit. Jenže o co víc jsme mlžili, o to víc zvědavost a potřeba říkat nám, že jednou budeme litovat a že peníze nejsou všechno, stoupala. Vyvrcholilo to na svatbě jedné sestřenice z mé strany. Vdávala se v sedmém měsíci těhotenství, na bříško byla pyšná, takže si vzala i takový poměrně upnutý úbor, aby ho nikdo nepřehlédnul. Když jí ho má žena přemáhajíc slzy pohladila, zeptala se jí sestřenka přede všemi: ,A kdy přijde mimčo u vás? Byt máte už zařízený dostatečně, ne? A na dovolených jste už taky všude byly...‘ V mé mírné tiché manželce bouchly saze a vyjela na ni. Ze svatby jsme urychleně odešli. I když se má žena dodatečně omluvila, stejně to v naší rodině leží jako stín...“
 
Jak správně odpovědět
Zásadní věcí je, jestli o tom chcete nebo nechcete mluvit vy sama a doopravdy. (Žen, kterým je poptávání se po potomstvu nepříjemné jen na oko, a ve skutečnosti je být středem dohadů a pozornosti baví, je dost, ale ty patří do jiného článku.) Podle toho si prostě nastavíte mantinely. Slušně, ale důrazně.
 
V rodině musíte podle psycholožky Boučkové počítat s emocemi. Pokud zaječíte „mami (babi, ségra...), dejte mi už pokoj“ nebo projevíte jinou prudkou reakci, klid nezískáte. Maminka (babička, sestra) zpravidla odpoví: „Myslíme to s tebou dobře“ a urazí se. Ideální je nespoléhat na taktnost, vychování, sociální inteligenci ani v úzkém kruhu rodinném a vyhlásit veřejně: „Dítě zatím neřešíme. Až to přijde, dáme včas vědět. Jistě pochopíte, že o tom nechci mluvit.“ A pak se přemozte a nereagujte na reakce těch méně taktních a slušných. Historky o sobeckých ženách, které kvůli kariéře váhaly, až dítě prováhaly, jsou totiž velmi oblíbené. Obrňte se, a když neutrálně odpovíte i příště a přespříště, i ti nejnedůvtipnější pochopí, že se za vaši hradbu opravdu nedostanou. Případně – pokud máte náturu na rodinné hádky – můžete také kontrovat: „Nechci o tom mluvit, jako ty nechceš mluvit o tom, proč tvého syna vyhodili z vysoké (máš dluhy atd.).“
 
„S lidmi zvnějšku – kolegyněmi v práci, sousedy a podobně – bych si hlavu nedělala vůbec,“ doporučuje Marta Boučková. Za hranicí rodiny si nacvičte jednoduchou a krátkou odpověď jako „Až to přijde, tak to bude“ nebo „Ale jó, jednou...“, „Nebojte se, já se také nebojím“. Tečka. A u zvlášť nezdvořilých a vlezlých osob klidně kontrujte otázkou: „Ty hele, Maruš, a můžu se tě také na něco zeptat? A kdy ty konečně zhubneš?“
 
Netěšte se – otázky nikdy nekončí! (ověřeno na vlastní kůži všemi matkami z Betynky).

Až mimino povyroste do věku okolo tří let, začnou se vás ptát: „A kdy si pořídíte druhé dítě?“
 
Až se vám narodí druhé dítě, bude-li stejného pohlaví, počítejte s variantou: „Nezkusíte ještě holčičku (chlapečka)?“
 
Povede-li se vám páreček syn – dcera, padne otázka na třetího potomka...
 
Až vaše děti vyrostou, začne se okolí pro změnu zajímat, kdy z vás udělají babičku.
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články