Trojčata: Děti na vodítku

Řekla jsem si, že až zmizí z hřiště bláto, budeme chodit ven častěji a s vodícími kšíry. První půlka se mi daří, s vodítky je to však horší.

Použila jsem je zatím jen dvakrát. Poprvé to byla vlastně jen krátká zkouška. Podruhé to bylo z čistě bezpečnostních důvodů. Jela jsem navštívit kamarádku do Milovic. Parkuje se tam na nedalekém parkovišti, kočár bych neměla kam odložit, takže nezbylo než jít s kluky tímhle způsobem. Plán mi nevyšel už na začátku.

V plné polní tam a zpět?
Když jsem obtěžkána batohem, taškami s dárečky a s dětmi připevněnými vodítky u pasu kráčela z parkoviště, ohlédla jsem se a zjistila, že mi auto obchází pán, který přijel chvíli po mně. Hned spustil, že tady stát nemůžu, že je to jeho vyhrazené (neoznačené) místo – asi rok stará novinka, že mám štěstí, že přijel hned za mnou, jinak by volal policii. A že mám vůz přeparkovat. Polilo mě horko při představě, že budu všechno a všechny znovu nakládat a vykládat. Nahodila jsem smutný výraz a slib, že do večera odjedu. Pán se nechal obměkčit s tím, že si tedy večer přeparkuje on. Dobrý člověk ještě žije!

Jeden hot a druhý čeho
To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Jonáš šel celou cestu vedle mě za ruku, což běžně odmítá. Filip kráčel před námi na délku vodítka a udiveně se otáčel na našeho Alexe, který absolutně nepochopil, co se od něj žádá. Neustále se řvoucí válel po zemi, když už se neválel, tak stál, ale pořád řval.

Bylo strašně těžké ho donutit k chůzi, a když vzteky klesl k zemi dál od nás, nebylo možné ho pořádně zvednout, protože bych musela zase zpátky strhnout Filipa, který byl vpředu. Asi 10 m před domem se konečně umoudřil a šel spořádaně s námi. Ke kamarádce jsem dorazila upocená a Alex špinavý jako rochně.  Ale zatím tuto vymoženost nezatracuji. Věřím, že až kluci poberou více rozumu, dojde jim, že je nechci nijak omezovat, ale že jsou situace, kdy se bez „vodítek“ neobejdeme.

Sušenka úplatek
Jinak naše milá trojčátka většinou nechodí, ale běhají, tudíž jsme došli do fáze, že pokud nemají čas na spaní, anebo nemám při ruce nějakou mňamku, v kočáře už tak spokojení nejsou. Stačili už předvést pěkně plačtivé scénky i mosty ve fusaku. Odvážně jsme se (zatím jen jednou) pustili s manželem do procházky bez kočáru. Auto jsme zaparkovali blízko cukrárny, tam zakoupili linecká kolečka – původně pro Eliáše, a šli jsme kouknout k zámku na ovce a kozy. Kluci byli nadšení, překvapili nás a hezky ťapali, většinou za ruku. Zpáteční cesta pro ně byla asi zdlouhavá, a tak se různě zastavovali, dloubali klacíky do země. Nalákala jsem je na ty koláčky a to se pak mohli přetrhnout, kdo půjde rychleji.

Na klouzačkách obsazeno
Nejspokojenější jsou teď na hřišti, které máme naštěstí hned u bytovek. Dokonce dvě. Jedno je trošku nebezpečné, protože jsou tam houpačky a tam je nejsem schopná sama uhlídat. Na druhém je to lepší. Je tam oplocené pískoviště, kde si sice sami umí otevřít branku a jít na plac s klouzačkami, ale i tak na ně celkem v klidu dohlédnu. S babičkou jsme sehrané, jedna hlídá dvě, jedna jedno dítko, a tak nějak plynule si to prohazujeme. Eliáš se naštěstí hlídá sám, i když výchovné rady potřebuje stále. Z práce pak za námi přichází na hřiště manžel, u kterého převažuje spartánská výchova. Proto už naši kluci vědí, co je tvrdý dopad z klouzačky. Samozřejmě to nedělá manžel schválně, ale tak nějak neumí tolik předvídat jako ženy. Díky tomu se zase kluci docela obstojně drží na houpačce a umí vylézt prakticky všude. 

Spory o lopatku neřeším
S kamarádkami maminkami si na hřišti nic moc neřekneme. Když nehoníme děti, tak já stejně v duchu pořád počítám do čtyř. Všechny kolem sebe už jsem nakazila nebo vnáším na hřiště takový chaos, že ve finále moje děti počítají i kamarádky a navzájem se ujišťujeme, že je máme všechny – Ivano, Jani a Leni – díky!! S vyšším počtem dětí člověk, zdá se, otupí a spoustu věcí přehlíží. Nijak zvlášť neřeším písek ve vlasech, pohazování kamínků, rozšlápnuté bábovky nebo spory o lopatku. Přehnaně citlivé maminky to nejspíš nechápou. Cítím zatím jen divné pohledy. Doufám, že zůstane jen u nich.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře