To já v tvém věku...

Čím víc je naše dítě jiné než my, tím těžší to jako rodiče máme. Je pro nás nesnadné pochopit, že možná má jiné cíle, sny a priority než my. A že není špatné, líné či vzpurné jen proto, že nesdílí rodinnou vášeň pro běžkování nebo matematické rébusy.

A tak nezř ídka dochází k situacím, kdy se máma s tátou, nadšení sportovci, drží za hlavu, protože ten jejich kluk by si nejradši celý den jen četl. A matematicky založený otec zase stěží pochopí dceru, která sice nespočítá trojčlenku, ale je celá blázen do baletu...

To já ve tvém věku...
„Když jsem byla malá, stále jsem válčila se svým otcem, který je inženýr a doslova hlava na matematiku,“ vzpomíná třicetiletá Blanka. „Nemohl pochopit, že nedovedu spočítat obyčejnou trojčlenku, když je to tak snadné. Při psaní úkolů kolikrát padla i facka a dost jsem se nabrečela, protože jsem ho nedovedla přesvědčit, že to nedělám schválně. Ani nevím, kolikrát se na mě rozkřičel: Jak to, že to nespočítáš? Takové příklady jsem v tvém věku vyřešil s prstem v nose a třeba o půlnoci!“

Podle psycholožky Aleny Jarkovské může být pro některé rodiče problém vztahovat se k dětem, které jsou úplně jiné než oni. Zkrátka jim tolik nerozumí a pořádně nechápou, co se v nich odehrává.“ Ti urputnější nebo úzkostnější pak vyvíjejí na dítě větší tlak, a to může být problém,“ vysvětluje psycholožka. „Většina dětí se podvědomě snaží a nechce selhat nebo rodiče zklamat. Ale některé naopak začnou vzdorovat, a místo aby se snažily, dělají opak. Hodně záleží na osobnosti dítěte i rodiče.“

Čí je to život?
Někteří lidé mají poměrně konkrétní představu, kam by to jejich dítě mělo dotáhnout, aby bylo v životě úspěšné. V rodinách doktorů, vědců a právníků není diskuze o tom, na kterou školu se potomek bude hlásit, i kdyby jeho největším přáním bylo stát se žokejem nebo cvičitelem zumby. Určitá část rodičů si rovněž prostřednictvím potomků touží splnit své dávné sny: „Jsi taky pohybově nadaná, jako jsem kdysi bývala já? Tak půjdeš dělat balet! Naši na to neměli a já toho dodnes lituju.“

Tátové zase často touží mít ze svých synů fotbalové útočníky, hokejové šampiony nebo proslulé tenisové hvězdy... „Podle mě je především potřeba s dětmi mluvit a zajímat se o jejich přání, respektovat jejich nadání,“ připomíná psycholožka, která se s tímto tématem často setkává u svých klientů na terapii nebo v koučování. „Chodí za mnou dospělí lidé, kteří kdysi chtěli udělat radost maminkám a tatínkům a vystudovali vysoké školy, které je nebavily, a pak se jednoho dne probrali a řekli si: Vždyť já žiju život, jaký vůbec nechci žít!“

Štěstí, nebo úspěch?
Ze své praxe si Alena Jarkovská vzpomíná třeba na případ velmi úspěšného muže, který pracoval jako ředitel velké společnosti pro střední a východní Evropu. V mládí byl velmi talentovaný, dělal sporty, bavila ho hudba, ale jelikož jeho rodiče, vědci, kladli velký důraz na vzdělání, měl svou budoucnost nalinkovanou. Vystudoval tedy dvě vysoké školy, stal se úspěšným manažerem a ve 40 letech zjistil, že ho jeho práce netěší a nikdy netěšila. Že si vybral kariéru na přání rodičů, byl velmi úspěšný – taktéž podle přání rodičů, ale necítil se šťastný. A teď přijde pointa: tento pán má mladšího bratra, který naopak odešel z domova v 15 letech, aby se zbavil tlaku rodičů a začal se věnovat naplno hudbě, kterou miloval. Dnes cestuje po světě a se svou ženou tanečnicí hraje flamenco.

Nevyhověl sice rodičům, ale je šťastný. Je správné, když rodiče myslí na budoucnost svých dětí a chtějí pro ně to nejlepší. Je však také dobré uvědomit si, že život se neskládá jen z úkolů, které je třeba splnit, a to co nejlépe. V dnešní době se bohužel zřídka kdy pojí bohatství a úspěch se štěstím a spokojeností, leda tak v románech pro ženy či v telenovelách. „Myslím, že dobrým cílem pro nás rodiče je pracovat na tom, aby naše děti byly šťastné,“ míní Alena Jarkovská. „Ne úspěšné, dokonalé, nejlepší, bohaté... Ale šťastné v tom, co dělají, jaký život žijí, jak se cítí.“

Vzory z mládí
Mnoho z nás vychovává děti podle modelu, jaký vyznávali naši rodiče. Není to jen pohodlné řešení, často nás k tomu vede i zkušenost, že výchovné metody rodičů nesly ovoce. Tak proč to dělat jinak? Vyzkoušených rodičovských modelů se někdy držíme i proto, že nevíme, co změnit. Museli bychom hledat jiné způsoby výchovy, a to i s rizikem, že nebudou fungovat. „Vychovávat děti je těžké,“ souhlasí Alena Jarkovská. „Vyžaduje to totiž, abychom pracovali sami se sebou, a to se ne každému chce. Je to tvořivý proces. A já jsem přesvědčena, že je lepší pečovat o dítě tak, aby bylo šťastné, než si říct: Chci z něj vytáhnout maximum!“

Aby se dítě neztratilo Každé dítě je jiné a ani rodiče se neklonují přes kopírák, a tak je nejdůležitější snažit se respektovat potomka takového, jaký je. Dát mu prostor a hranice, ale ten prostor nesmí být moc velký, aby se v něm neztratil. A hranice nesmějí být příliš pevné, aby dítě nebylo úzkostné, znejistěné nebo aby nehledalo útočiště v absolutním vzdoru.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře