Těhotenství jako vnitřní rozhovor s miminkem

Všechno, co prožívá žena v těhotenství, dítě vnímá. Příčina všemožných problémů, fobií a nemocí má možná počátek právě v prenatálním období, u porodu a po porodu. Pořád se ale mnoho lidí dívá na prenatální psychologii s despektem.
Těhotenství jako vnitřní rozhovor s miminkem

Povídání s MgA. Katarínou Zatovičovou, charizmatickou zakladatelkou pražského A-centra, se točilo (nejen) kolem ženství a spoluprožívání dialogu mezi matkou a nenarozeným dítětem…

Cítí t dítě v břiše, komunikovat s ním je něco naprosto přirozeného. Proč to tak nevidí většina lékařů?
No, to je otázka. Proč to tak je? S rozvojem vědy se odborníci odstřihli od našeho cítění a člověk začal být chápán jen jako mechanismus, který se rozloží a poskládá, a to, co se odehrává vevnitř, se někam odložilo, protože to nebylo možno dostatečně vědecky zmapovat. Ale sama vidím na maminkách, že nevnímají dítě jako plod nebo embryo, nevnímají suše jeho stadia vývoje, cítí ho, jsou s ním v propojení.

Ale spousta věcí se přece dá změřit: vliv matčina vlídného hlasu na tlukot srdce dítěte, jak reaguje pohyby…
Jistě. Knížka, která mě hodně ovlivnila, je Tajemný život nenarozeného dítěte amerického psychiatra slovenského původu Thomase Vernyho. Nashromáždil spoustu experimentů a studií od 60. do 80. let, z nichž je zjevné, že už v děloze člověk vnímá a reaguje a že se mu vše ukládá do paměti. Dříve se hodně používaly hypnózy – ve změněném stavu vědomí terapeut vrátil člověka do doby, kdy byl u maminky v bříšku, do doby jeho porodu. Hypnoterapie je normálně uznávaná metoda i u nás – nevím, proč se s ní tady málo nepracuje. Navíc dnes už se dělají různé regresní metody při plném vědomí.

Jak tedy může dítě vnímat matčin stres, radost, smutek? Nemá přece ještě rozvinutou psychiku.
Dítě je s maminkou propojeno přes krevní řečiště, miminko je vyživováno přes placentu. Když maminka něco prožívá, hypotalamus vytvoří hormony. Když je ve stresu, tak pustí do celého těla adrenalin, ten se rozproudí, a to znamená, že jde i k děťátku! Biologicky se to dá krásně vysvětlit.

Můžete uvést nějaké příklady?
Jeden rakouský lékař udělal experiment – vymyslel na těhotné v pokročilém stadiu fintu. Řekl jim, že na ultrazvuku objevil, že s miminkem není něco v pořádku. Maminky ihned, když obdržely negativní zprávu, začaly produkovat stresové hormony. A reakce miminek byla okamžitá: začala se hýbat, aby dala známku života, možná aby řekla: Mami, jsem v pořádku, neboj! Další příklad: dr. Chamberlain (na podzim u nás vyjde knížka Úžasná mysl a vědomí vašeho novorozeného dítěte) si vzal do hypnoterapie zvlášť matky, zvlášť jejich dospělé děti, aby mu popsaly průběh porodu. Shoda výpovědí byla obdivuhodná. Všechno máme uložené v paměti.

Proč má tedy prenatální psychologie punc jakéhosi okultismu?
Snad je to tím, že lékaři a psychologové spolu málo komunikují a spolupracují. Navíc i věda se může mýlit. V 70. letech nějaký lékař vybádal, že dítě po narození nemá dovyvinu tou část mozku, která souvisí s cítěním. V Americe se pak prováděly obřízky bez anestezie. Děsivé. Vědu dělají lidé, a ti nejsou neomylní, vzpomeňme na desetinnou čárku v obsahu železa ve špenátu a další a další. Všechno má dva póly a je dobré udržet se v rovnováze. Bohužel nastala velká nerovnováha: to vědecké se přehouplo přes to lidské, což může být škodlivé.

Zapomněli (zapomněly – my ženy) jsme tedy na svoji přirozenost?
Svoje vrozené schopnosti nevnímáme tolik jako ve východních kulturách. A přitom za starých časů u nás fungovaly porodní babice, bylinářky, které cítily propojení s přírodou. Každá to máme v krvi, každá umíme s přírodou komunikovat, protože luna je náš rytmus, každé měsíčky nás připravují na reprodukci. Jenže z nás někde ve středověku udělali čarodějnice za to, že jsme dokázaly léčit a dělat „zázraky” s pomocí zákonitostí přírody. Dnes se naštěstí vracíme k babským receptům. Mámy už nechtějí děti krmit léky, vnímají, že farmaceutický průmysl je bohužel ve velké míře byznys a manipulace.

Vraťme se ke komunikaci matky s dítětem. Vystresovaná máma aby se teď stresovala ještě víc – bude vědět, že všechno posílá miminku. Co s tím?
Život není růžové peříčko, miminko se dostane do světa, kdy se ocitne jednou nahoře, jednou dole. Je důležité, aby si maminka večer sedla nebo lehla a otevřela vnitřní dialog s miminkem. Aby mu řekla: „Miláčku, dneska mě rozčílila sousedka, rozhodili mě na úřadě, rozčílila jsem se, ale to nebylo na tebe, to tobě nepatří, mám tě ráda a jsem šťastná, že teď máme společnou chvilku.” Takováto komunikace se hodně osvědčila. Není zapotřebí nějaká speciální meditace. Existují samozřejmě úžasné relaxační techniky, ale úplně postačí, když během chvilky promítneme svůj vnitřní hlas k miminku.

Čili netlumit negativní emoce?
Není třeba si vyčítat, když se rozčílím. Jéje, hormony těhotných! Ty lítají. Je moc dobře, že v těhotenství a období po porodu nemáme moc šanci potlačovat emoce. Je to dokonce nezdravé, když hodně potlačujeme emoce. Je zapotřebí s nimi žít a pracovat, ne je někde ukládat. Všechno poskládané se může projevit jinde – formou bolestí hlavy, únavy a později i vážných onemocnění. Po prožití stresu je vhodné se zamyslet nad tím, co mně to mělo říct, co mě to mělo naučit. Doporučuju večer si vždycky zanalyzovat den, zrekapitulovat, říct si, proč jsem se rozčílila, trochu si s tím pohrát. Někdy těhotným ženám pomůže vést si deníček. Všechno si napsat, když to zrovna nemůžeme nikomu říct. A večer to pak sdílet se svým mužem. Komunikace je výborná terapie. Pro zdravý vývoj děťátka v bříšku je nejdůležitější láska a podpora obou budoucích rodičů.

Teď znervózní všechny maminky, které jsou samy...
Je to náročné, když je budoucí maminka osamělá. Život mě naučil nevěřit na náhody. Taky jsem zůstala se synem sama a pomohla mi fi lozofi e, že děťátko si vybírá, kam se narodí. Co když to je tak, že si dušička volí, do čeho jde? Dítě si mě vybralo, abych o něj pečovala tak, jak to umím já, i když nám tatínek chybí, budu pro něj tou nejlepší mámou na světě.

Všimla jste si, že maminkám se často lépe komunikuje s druhým miminkem?
Ano, přemýšlela jsem nad tím. Spousta prvorodiček vypovídá, že teprve až uvidí obrázek z ultrazvuku, uvěří, že má v břiše miminko. Myslím si, že v dnešním světě jsme naladěni hlavně na to, co vidíme. Televize, reklama, konzum. Méně fungujeme se sebou, méně aktivujeme vnitřní vnímání. To je škoda. Jak už jsem říkala, vidím v tom nerovnováhu. Chybí nám bezprostřední komunikace, zapojení obou mozkových hemisfér. Trochu odbočím: Není například dvakrát vhodné, když pustíte dítěti z magneťáku namluvenou pohádku. Je přece mnohem lepší, když mu ji přečtete, a ještě líp, když si ji vymyslíte. Často fungujeme jenom v levé hemisféře, racionalitě, a zapomínáme na tu pravou, na tvořivost a intuici. Dnešní životní styl je o tom, že generace už nežijí dohromady, jak tomu bylo dřív, kdy se maminky nemusely učit, jak přebalovat děti. Žilo se víc komunitně, víc v propojení. Sdílením a nápodobou se učíme nejlépe.

A ženy potřebují sdílet hodně, že?
Pro ženy je sdílení úžasná meditace. Představte si těhotnou, když nemá kamarádky, jde jenom jednou za čas k lékaři, ten většinou nemá čas sdílet s ní pocit, zkontroluje životní funkce a konec, partner přijde večer z práce a nemá kapacitu s ní rozmlouvat o těhotenských věcech… Je dobré, když ženy můžou spolu sdílet. Pro hodně žen je meditace to, že můžou vypovědět své pocity. To je pro ženy typické.

Co byste řekla ženám, které zkrátka nejsou na „žádné spirituální“ záležitosti stavěné?
Řekla bych jim, že v tom není žádná spiritualita. Že je to prostě normální. Nemusím ovládat meditaci, i když je fajn. Jde jen o to, vnímat sebe sama, svůj vnitřní hlas. Stále využíváme jen deset procent kapacity mozku. Nevyužíváme zdaleka svůj vlastní potenciál, a ženám, které si věří a dají všemu volný průběh, jak lusknutím prstu naskakují informace, vědí, co mají dělat. Miminko nepotřebuje nic jiného než sebedůvěru maminky. A když maminka nemá zájem ponořit se do psychiky, ať alespoň vnímá biologické procesy, ať si přečte, co se každý týden v děloze děje, co tam miminko dělá. Už tím se koncentruje na děťátko a vnímá ho.

Ztráta sebedůvěry se exemplárně projevuje u dnešních porodů. Probíhají jakoby bez nás…
Ano. Lékaři by měli dát ženě větší prostor. V dobré víře pomáhají a zapomínají, že žena má schopnost porodit dítě. Pohybují se v patologii, dennodenně řeší problém, tím pádem je pro ně strašně náročné zastavit se a vnímat, že porod je přirozený proces. Lékaři pomoc přehnali. Překročili hranici toho, co potřebujeme pro zdravý vývoj. Když jde o záchranu života, tak prosím, ale proč oddělovat matku od dítěte pokaždé? Vždyť dítě to vnímá. Zvířecí mládě nikdo po porodu mamince vzít nemůže. A my jsme horší než zvířata? Vždyť my si hrajeme na to, že jsme z přírody to nej. Tak si důvěřujme.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články