Tátové si hrají jinak

Vyhazují mimina do vzduchu, nechají je jíst hlínu, válejí s nimi sudy v dešti. Děti výskají napůl strachy, napůl radostí, jejich maminky přitom trnou hrůzou. Hry s tátou jsou jiné a tak je to v pořádku.

Otcové nejsou náhradní matky, rodiče s pořadovým číslem dvě nebo cokoli jiného, co by je řadilo na nižší, méně důležitou příčku v životě dítěte. Naopak!

Je to sice hodně nespravedlivé, ale i přes veškeré starání, vaření, uspávání a jiné mateřské oběti je to právě táta, kdo určuje, kam se dítě v životě vydá.

Možná je to tím, že otcové jsou vzácnější, mají hlubší hlas, budí větší respekt, kdoví. Najít odpověď na tuto otázku vědci zatím nedokázali.

Co dělají jinak

Tátové dokážou samozřejmě miminu navléci stejné dupačky nebo ho nakrmit stejnou kaší jako máma, a přesto to bude všechno trochu jinak. Například to, co budou celou dobu říkat. Na dítě promluví jen občas, krátce a bez šišlání. Díky tomu si potomci spíše osvojí dospělácké nebo náročnější výrazy. Není to tak, že by maminky hloupě žvatlaly, jen se zcela automaticky výškou hlasu i slovníkem přibližují dítěti a jeho schopnostem. Tátové si s něčím takovým hlavu nelámou – klidně použijí výrazy z hospody.

Otcové taky budou dítě víc pošťuchovat, honit se po zahradě nebo se jednoduše prát. Takové rvačky však v dětech nepodpoří agresivitu, jak by se mohlo zdát. Podle výzkumů si děti, které si v dětství fyzicky hrály s tátou, mnohem lépe uvědomují hranice mezi hrou a obyčejným násilím a dokážou se v kritické chvíli snáz ovládnout, aby druhému jednu neubalily.

Znáte Cavemana?

Autor proslulé divadelní hry Caveman (Muž z jeskyně) vysvětluje rozdíl mezi muži a ženami zhruba takto: zatímco muži mezi sebou soupeří, kdo uloví většího mamuta, ženy se cvičí ve schopnosti spolupráce, aby společně nasbíraly lesní plody nebo dříví na oheň. Z toho logicky vyplývá, že zatímco maminky učí děti kooperaci (pomáhání, ohleduplnosti, starosti o druhé), tátové jsou učiteli v oboru „silnější vyhrává“. Učí je prát se nejen fyzicky, ale i psychicky. Takže zatímco tatínek své dítě vyhazuje do vzduchu nebo s ním na louce točí letadýlko, maminka zpovzdálí ustrašeně prosí, ať dávají pozor, že je už zima a pozdě a vůbec (proto je někdy pro obě strany lepší, když maminka neví, co táta s dětmi vlastně vyvádí).

Kdyby se tyto dva směry dovedly do extrému, visel by nad lidstvem pěkný průšvih: jedna polovina by nebezpečně riskovala bez ohledu na následky a ta druhá by se ve snaze vyhnout se újmě pasivně krčila v koutku. Ani jedno není dobré hnát do krajnosti a ani jeden nemůže fungovat bez toho druhého. Proto přicházíme na svět pár lidí různého pohlaví – jen ta nás formuje tím správným směrem. Pro děti je nesmírně důležité vidět, jak se k problémům nebo třeba i k legraci staví máma a jak táta. Už jako malé pochopí, že dospělí nejsou z jednoho těsta, že přemýšlejí, cítí a mluví různě, a přesto se dokážou dohodnout.

Hormony štěstí

Už jste určitě slyšeli o tom, že oxytocin je hormon, který podporuje citové vazby a upevňuje pouto mezi matkou a dítětem, například při kojení. Jenže podle izraelské studie na 80 jednotkách máma–táta–dítě se stejný hormon vylučuje i tatínkům. Vědci měřili jeho hladinu v krvi rodičů v šesti týdnech a v šesti měsících věku dítěte. Přitom pozorovali, jak si spolu hrají, komunikují, jak se dotýkají. A výsledek? Přestože se maminky s dětmi spíše mazlily, zatímco tátové na ně dělali opičky a všelijak jinak je zlobili, oxytocinem byli zaplaveni na velmi podobné výši bez ohledu na pohlaví. To by znamenalo jediné – mámin pečující a tátův hravý přístup spouští tu stejnou „šťastnou“ reakci, posiluje vztah k miminku a nakonec dělá každého člena rodiny šťastným.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře