Psychologové většinou radí: hlavně klid, nekřičet, nejednat ve zkratu, nedávat ve vzteku nepřiměřené tresty. Jak to ale máme jako rodiče v tu chvíli dokázat?
Osmiletý Péťa, když mu matka řekne ukliď si pokoj, odpoví: „Ani mě nenapadne, ukliď si to sama, když ti to vadí!“ Desetiletá Lucka, když jí matka řekne, aby došla s košem a trochu pomohla, odsekne: „Dej mi pokoj.“ Devítiletý Jakub, když mu otec řekne, ukaž mi žákovskou a zkontroluji ti domácí úkoly, odsekne: „A proč, jako k čemu, co na tom chceš jako vidět?“ Desetiletá Lucka vtrhne do obýváku, kde matka luxuje, a křičí: „Tak bude tady sakra klid, volá mi Adéla a neslyším ani telefon...“ Jak zvládat drzost dětí, jak reagovat, jak s nimi vycházet a komunikovat, aby nebyli drzí?
S projevy agresivity u dětí se setkáváme už od předškolního věku. Objevuje se jako agresivita verbální – dítě je drzé, používá sprostá slova, je hrubé, křičí. Drzost je totiž slovní agrese. A většinou se dítě chová drze, když se brání a nedokáže se bránit jinak. Někdy děti reagují drze na skutečné nebezpečí, když jim nadáváme, někdy ale stejně odpovídají i na přátelsky myšlená slova. Rodiče jsou pak na rozpacích, proč se tak chová? Proč se děti cítí ohrožené? Některé přejdou i k agresi fyzické – vyvolávají konflikty, napadají druhé děti, ubližují jim. Většinou se slovní agresivitou dítě odreagovává. Často sáhne k agresivnímu chování, když se cítí nepochopené, má pocit, že se o něj nikdo nezajímá, chce získat pozornost dospělých. Útočnost může být projevem žárlivosti, utajeného žalu, vnitřní osamělosti, chybějící jistoty, pocitu bezpečí. Malí agresoři a drzouni bývají produktem rodiny, kde je výchovná ruka příliš tvrdá, kde se dětem nevěnují, anebo tam, kde mají naopak děti obrovskou volnost bez jakýchkoli hranic a pravidel.
Pro školáky je už typická „obranná“ drzost. Důvodem silných slov a urážek směrem k rodičům může být na vině špatný emocionální stav dítěte. Aby z vašeho dítěte vyrostl člověk se zdravým sebevědomím, nikoli dítě emocionálně „ploché“, nesnášenlivé, pesimistické, musí být přesvědčené, že je dobré. Potřebuje, aby jej rodiče utvrzovali v tom, že je dobré, milované, chtěné, v bezpečí, že rodiče jsou pro ně jistotou. Nejhorší, co rodiče mohou pro své dítě udělat, jsou neustálé výtky, kritika a přemrštěné nároky. Proto se dítě brání a na jakékoli vaše slovo je schopné reagovat agresivně – i na dobře míněnou radu, na jakákoli vaše slova.
Jak proti agresivitě?
Důležité jsou vzory chování v celé rodině. Děti mají tendenci napodobovat to, co vidí a slyší. Nemůžeme po dítěti chtít, aby nebylo slovně agresivní na matku, pokud slyší třeba od tatínka: „jak ta kráva řídí“, „ta debilní prodavačka“, „jsi blbá, neschopná“. Nemůžeme se divit, že dcera dokáže být hrubá na otce, pokud matka o otci sem tam pronese velmi nelichotivé slovo. Pokud takto někdo v rodině mluví a jedná, je třeba, aby si nejprve spolu promluvili rodiče a snažili se vytvořit prostředí s pohodovou atmosférou, kde jeden rodič dokáže ocenit druhého, kde jsou oceňovány děti. Zamezit jakémukoli agresivnímu jednání, výlevům vzteku. Když chceme po dětech, aby uměly ovládat svůj vztek, musíme to dokázat i my dospělí. Dospělí se mohou domluvit na větší ohleduplnosti, pokud nic nepomůže, je čas přemýšlet i nad terapií pro celou rodinu.
Správná reakce
Zamezit agresivitě vyžaduje trpělivost. Pokud je dítě drzé, slovně agresivní, je třeba vyhnout se hubování, trestání i křiku. (Ty smrade, jak to se mnou mluvíš, takhle mluvit nebudeš a máš na měsíc po televizi a po počítači!) Těmito veskrze negativními výlevy jen dítě utvrzujeme v tom, že o něj nestojíme, že ho nechápeme. Docílíme jediného: zatvrdí se a bude ještě více vzdorovat, bude reagovat další a další agresí. Na druhou stranu není vhodná ani domluva a zdlouhavé vysvětlování. (Víš Honzíku, takhle se mnou mluvit nemůžeš, broučku, to se mi nelíbí, víš, to nemůžeš říkat mamince, že…) Touto reakcí jen dítě získá za „odměnu“ pozornost rodičů, má pocit, že když je drzé, tak je najednou pro rodiče důležité. Správnou reakcí je nevěnovat agresivnímu chování pozornost. Odejít a netrestat. Dítě by mělo dostat jasnou zprávu takto NE a být odvedeno do svého pokoje s tím, že se s ním budeme bavit, až se uklidní.
„Morální hodnoty si můžeme vybudovat láskyplným chováním, které stanoví jasná pravidla, mezi něž patří odmítnutí agresivního chování. Rodiče někdy používají fyzické tresty, ale je to víceméně o pocitu bezmoci a zažitých vzorců z dětství. Trest má pochopitelně svůj význam, ale je lepší použít jiné formy. Pokud se dítě chová nevhodně, agresivně, je lepší použít přiměřený trest, který by nebyl vnímán jako pomsta dítěti, což by nemělo správný efekt. Pokud se dítě bude chovat nepatřičně, je dobré mu dát jasně najevo, že takhle ne, že nebude obtěžovat svým chováním rodinu. Trest by měl být tedy logický a přiměřený. Rodiče někdy pro přetížení, únavu, nezkušenosti nekomentují nadávky, vulgarizmy a agresivitu dětí. Dítě musí pocítit, že když se chová nevhodně, rodič se na čas citově stáhne. Pro vývoj sebeovládání je nezbytné prožít pocit viny,“ říká socioterapeutka Marie Vavroňová.
Jak by bylo dobré v konkrétních případech zareagovat?
„Sdělení pro Péťu by mohlo vypadat takto: Péťo, pokud chceš mít vlastní pokoj zařízený podle svého, domluvíme se na pravidlech. Ty si dáš hračky do svých polic a já ti za to tady vyluxuji, uklidím anebo bychom mohli uklidit společně. Pokud se chceš ale chovat jako malé dítě, tak nebudeš moci mít vlastní pokoj. Maminka by si s Péťou dohodla pravidla, povídali by si spolu, chválila by ho. Lucce je potřeba dát jasné hranice: Tak to by stačilo. Tohle nebudu poslouchat. Neumíš se ovládat a to se mi nelíbí! Vím, že se ti, Lucko, teď nechce jít s košem, tak si domluvíme určitá pravidla a ty budou fungovat. Můžeš mi říci, že jsi líná, že se ti nechce, máš právo říci svůj názor, ale v žádném případě nebudeš slovně agresivní. A jak by měl reagovat tatínek na výpad Jakuba: Jakube, záleží mi na tobě, mám tě rád, potěší mě, když se ti daří. Jen mě mrzí, že jsem z práce tak unavený, že se někdy ani s tebou o škole nebavím. Ale často s maminkou o tobě mluvím, každý tvůj úspěch mě těší. A samozřejmě by tatínek syna objal, tělesný kontakt je důležitý,“ říká Marie Vavroňová.
Děti by měly prožít i pocity viny, které jsou pro vývoj svědomí nepostradatelné. „Dítě by mělo zažít pocit viny, pokud nad sebou ztratí kontrolu a propadne záchvatu vzteku. Dítě, které svou agresivitou začne ohrožovat ostatní, by se za své nebezpečné a nekontrolovatelné chování mělo stydět. Dítě potřebuje občas náš nesouhlas se svým chováním, naše reakce by neměla být tak silná, že v dítěti vyvolá pocit, že je bezcenné a že jím za jeho čin pohrdáme,“ říká Marie Vavroňová.
Oceňujte v pravý čas
Pokud chcete, aby se dítě chovalo jinak, musí mít pocit, že vám na něm záleží, musíte jej umět ocenit i v naprosto běžných situacích. Řada rodičů nedokáže své děti ocenit a jejich chování komentuje, až když se dítě projevuje negativně, špatně. Můžete vypracovat dětem systém odměn, třeba oběd v oblíbené restauraci, kino, výlet. Pokud chceme, aby se dítě nechovalo agresivně a nebylo drzé, musí získat sebedůvěru, jistotu, mít pocit, že je dobré a rodičům na něm opravdu záleží.
Dejte dětem hranice
Chcete-li, aby vaše děti respektovaly hranice druhých lidí, musíte je to naučit. Děti se od malička musí učit respektovat hranice rodičů, musí vědět, kde je čeká NE, které nemohou ignorovat. Pokud chcete aby respektovaly naše požadavky, zároveň musíme mít v úctě jejich „ne“.
Stop hněvu
Děti vás rády nevhodným chováním „vytočí“. Když se ale rozčílíte, běsníte, dítě vás dostalo, má vás tam, kde chtělo. Možná vás chtělo zranit, něco vám oplatit, chce, abyste se cítili provinile, pokud nepřiměřeně reagujete. Ví, že když to přeženete, tak se potom budete omlouvat, chtít mu něco vynahradit. V tu chvíli je po „výchově“. Nedejte se dohnat do této situace. Vždy v životě si můžete zvolit, zda se rozčílíte anebo zůstanete v klidu. Druhá varianta je lepší. Pokud trestáte dítě ve hněvu, křičíte, trpíte vzápětí pocity viny, se kterými se nedají děti správně vychovávat. Pracujte na sobě, snažte se všechny.
Názor odborníka
Jak reagovat na nečekané drzosti a nenechat se vyvést z míry?
“Především je potřeba zachovat klid a nezačít s agresivním, neuváženým korigováním chování dítěte. Vždy se vyplatí taktický a individuální přístup, kterým dá rodič důsledně najevo, že takový styl chování nebude tolerovat. Srozumitelně, přiměřeně věku dítěte a trpělivě musíme nejen vysvětlovat, ale také v běžném životě používat pravidla, která všem doma umožní se se přiměřeně prosadit, vyjádřit své názory a přání bez urážení a napadání ostatních členů rodiny. Přirozená rodičovská autorita by měla být ’kompasem’, jistotou a základem pro utváření přiměřených postojů dítěte k okolí. Laskavým, dlouhodobým a důsledným výchovným působením rodičů si dítě od nejútlejšího věku buduje povědomí o tom, co se smí a co ne, jak má přijímat různé povinnosti, spolupracovat, komunikovat a učit se žít společně s dětmi i dospělými,“ říká PhDr. Jana Roubalová.
Jak nevychovat drzé, agresivní dítě?
Stop tělesným trestům. Tělesné tresty nepomohou, naopak zničí vzájemnou důvěru. Zkuste děti přivést ke kázni bez násilí.
Nereagujte. Vzteklé agresivní dítě chce publikum, nedopřejte mu to. Řekněte jasně: takto se chovat nebudeš, ale pak odejděte, nereagujte.
Netrestejte v hněvu. Vše řešte až v klidu. Nekřičte, nenadávejte. Pokud dítě zaslouží trest, měl by být přiměřený, neměl by dítě zahanbit.
Buďte konkrétní. V klidu pak dítěti řekněte, co vám konkrétně vadilo. Zapomeňte na věty: ty jsi tak drzý, pořád zlobíš…
Dejte dětem hranice. Řada rodičů neumí dát dětem limity, co smějí a co ne. Navíc jsou často v jejich vyžadování naprosto nedůslední.
Buďte dobrými vzory. Pokud chcete, aby se děti správně chovaly, musíte jim dát pozitivní vzory sami.
Oceňujte. Umíte dítě ocenit za něco dobrého či zcela všedního? Kritizovat a nachytat dítě při zlobení umí každý.