Její útlá knížka, kde popisuje své zkušenosti s ujmutím se už velkých dětí, prošuměla trhem téměř bez povšimnutí. Nás v redakci doslova uhranula a kolovala z ruky do ruky. A protože si troufáme tvrdit, že by si ji měli povinně přečíst úplně všichni rodiče vlastních i nevlastních dětí, zajímala nás samotná autorka. Dvě z přijatých dětí manželů Zezulových mají romský původ. První otázka byla na světě.
Co vás přivedlo k tomu, že jste přijala do pěstounské péče už velké romské dětí?
Pro pořádek: my nemáme děti romské, ale namíchané – napůl romskou slečnu a třičtvrtě romského kluka. K pěstounské péči nás dovedlo to, že jsme je znali. My jsme nepřijímali anonymní romské děti, ale konkrétní děti, které jsme znali a které nám byly milé. První setkání s nimi bylo zcela neplánované: s Aničkou jsme se seznámili při návštěvě v dětském domově, kam jsme přijeli z jiných důvodů, a Petr byl spolužák našeho syna.
Jste primářka. Na maloměstě tedy máte určité společenské postavení. Chrání to děti před předsudky?
To se asi takto zjednodušit nedá. Určitě to velmi pomáhá Aničce ve škole. Chodí na střední zdravotnickou školu, kde mě většinou dobře znají. V tom dalším kontaktu už ale záleží především na dětech. Obě jsou velmi milé, citlivé, inteligentní, dobrosrdečné, jemné a ohleduplné. Jsem přesvědčená, že kdyby takové nebyly, naše společenské postavení by je nijak nechránilo.
Jaký je váš názor na vliv genetiky?
Tak na genetiku se snad nedá nevěřit. Jen je důležitý obsah toho slova. Často se nás ptají, jestli jsou Romové jiní než bílé děti. Nevím. Každý z nich je jiný. I naši dva vlastní synové jsou každý jiný. Nedokážu rozklíčovat, co je v Aničce Aniččino a co je romské. A co je v Petrovi Petrovo a co je romské. To, co mají ti dva společného, je barva vlasů, očí, kůži už mají každý jinou, typ postavy… Oba mají smysl pro humor, oba jsou velmi empatičtí, oba mají rádi společnost. Jsou svým způsobem nesmírně tolerantní. Oba mají potíže s vyjadřováním emocí. Oba mají malou důvěru v dospělé, jsou zvyklí spoléhat se sami na sebe. Oba kouří. Oba mají rádi oheň. Co z toho mají i další naše děti v pěstounské péči: toleranci. Potíže s vyjadřováním emocí. Nízké sebevědomí, nízkou důvěru v dospělé, kouření. Zdá se mi „divné“ takto je srovnávat. Ale co se týká těch takzvaných typických romských vlastností, tak naše děti nekradou, nejsou hlučné, nejsou temperamentní víc než my ostatní. Jsou ctižádostiví, umí hospodařit, dobře vycházejí s penězi. Petr je hudebně založený, umí zpívat a hrát na lecjaký hudební nástroj, oba mají rádi oheň (říkáme jim „žháři“). Anička má rytmus v krvi (Anička víc než Petr, ale podobně nadané máme i bílé děti).
Nehraje roli, spíš než genetika, fakt, že matka, která strčí dítě do „kojeňáku“ nebo „děcáku“ asi neprožívá těhotenství pozitivně? A pak je tu i ta deprivace z ústavů...
Tak to nepochybně, tyto okolnosti mají rozhodující vliv na vývoj dítěte. Ale na druhé straně, i tyto děti jsou velmi různé. Každé je jinak silné a jinak se vyrovnává s těmito vlivy. My jsme přijímali všechny děti už starší, a přesto se mnoho věcí podařilo společnými silami zvládnout.
Co znamená pojem „poučená adopce“?
Každý člověk, který se rozhodne přijmout dítě – a je lhostejné, jestli do adopce nebo pěstounské péče, musí přijímat to dítě ne jako by bylo jeho, ale přesto, že jeho není. Tedy respektovat fakt, že to dítě nikdy nebude stejné ani podobné jako on. Že se bude vyvíjet podle své DNA. Vždycky mě zarazí, když se začne debata, jestli jsou silnější geny, nebo výchova. Už to samo o sobě vyjadřuje „nepřijetí“ dítěte, protože se tím vzbuzuje dojem, že geny jsou s výchovou v rozporu. Pokud tomu tak je, pak je zklamání velmi pravděpodobné.
Je dobrý start, když o dítě adopcí nebo do pěstounské péče usilují bezdětní lidé? A zejména neplodné ženy, kterým nevyšlo léčení, umělé oplodnění atd.?
Myslím si, že každé dítě je výzva, každé nás něčemu učí. To, že je člověk sám bezdětný, přece automaticky neznamená, že nebude dobrým adoptivním rodičem. Jsem už dlouho toho názoru, že každá motivace k přijetí dítěte je dobrá. Tedy kromě pedofi lie a dárcovství orgánů. Jen se s různými lidmi s různou motivací musí různě pracovat.
Pořád čteme, že od dítěte nemá náhradní rodič nic očekávat. Ale jak se dá vnitřně nastavit to „neočekávání“?
Nic neočekávat, znamená být zcela lhostejný. Myslím si, že tímto je myšleno nic si nevysnívat, ale růst a vyvíjet se společně s dítětem. S pokorou přijímat jeho limity a radovat se z jeho úspěchů. Pomáhat mu nalézt v sobě ryzí jádro. Naslouchat mu a stát mu po boku. A když dojde na problémy, které jsou proti mému přesvědčení, dát mu to najevo! Nelámat nad ním hůl… My jsme se s jedním naším dítětem do takové situace dostali. Najednou jsme mu nemohli stát po boku, protože bychom museli překročit svůj stín. Ale mohli jsme alespoň nestát PROTI němu. Zůstali jsme opodál, a stále jsme mu intenzivně dávali najevo svůj postoj, a současně svoji víru v jeho vnitřní sílu. Hodně jsme se v tomto období spoléhali na vnější zásahy – kontaktovali jsme odborníky a řešili jsme vše ve spolupráci s nimi. Dnes je toto dítě dospělé a je po všech stránkách normální.
Jak můžete, jako rodič, působit na sebevědomí svých dětí, když se na ně odevšad valí proti romská celonárodní nálada?
Jako rodič můžu a musím podporovat děti v tom, aby někam patřily. Tedy i někam jinam než jen do milující rodiny. Často to bývají různá církevní společenství. U nás – jsme kulturně a umělecky založená rodina – jsou to umělecké kruhy. Scházívají se u nás skupiny mladých lidí hudebně, literárně či dramaticky zaměřených, a všichni berou naše děti naprosto automaticky, bez předsudků. Mezi nimi si Anička i Petr našli partnery. Jsou správně „ulítlí“ a dělají opravdu skvělou práci. Jinak dětem samozřejmě říkáme, že jsou hrozně bezva, protože jsou. Vůbec nemám obavy, že by si je nikdo slušný nevzal. Což ovšem neznamená, že nenaráží na předsudky. Naráží, a jak! Třeba Aničku odmítl vzít řidič do autobusu. Jen tak. Nebo si vedle ní nikdo nechce sednout. V obchodě se jí věší na paty ochranka. Ona je naštěstí velmi otevřená, ale jedno jí to rozhodně není. Petr se zase stylizuje do „cizokrajného jižana“. Oba dělají všechno pro to, aby vypadali co nejběleji. Jsou to nutné společenské mimikry, aby přežili.
Čili láska rodiny k vybudování sebedůvěry nestačí. Ta přijde až s přijetím dalších lidí v okolí. Uvědomujete si to jako bílý, neromský rodič?
Máte pravdu, nemůžu nikdy do hloubky procítit, jaké to je mít tmavou kůži. Stejně jako nemůžu procítit, jaké to je být opuštěn rodiči. Jenže to jsou věci, které prostě nezměním, nemůžu je změnit. Jediné, co můžu změnit, je můj postoj k nim. Takže já jsem pro to soustředit se na rozvíjení toho dobrého, co v dítěti je, a tím mu pomáhat uvědomit si svoji cenu. Není to vůbec jednoduché, a některé děti to nenaučíte nikdy. Ale i tak, i jen malý kousek vpřed, má obrovskou cenu. A ještě něco můžu: můžu pomáhat ovlivňovat veřejné mínění. Zatím jsem to dělala slovy. Teď ale můžeme dělat víc: můžu nabízet promítání jejich fi lmu a nabízet besedu s tvůrci. Ten fi lm má několik rovin: tvůrci a herci jsou z poloviny mladí lidé z pěstounských rodin. Jsou obojího etnika. Film je o dívce s autismem a během natáčení proběhla sbírka pro nemocné CF. Zdá se mi to dobré. Slova jsou důležitá, ale činy jsou lepší...
Text: Denisa Prošková