Skutečné hrdinky: Stal se ze mě buldok!

Dnes se rodiče, kterým instituce nebo dokonce lékaři zničili život, běžně soudí o náhradu škod. Rodina Němcových byla první. A tak si to jako většina průkopníků pořádně schytala. I proto jsme se k ním vydali na návštěvu, aby se nezapomnělo, abychom zjistili, co je nového. Martina se rozhodla, že si doplní vzdělání, Filip zase trochu vyrostl a ztěžkl. A někteří lidé ze vsi jim nadále závidí „ty miliony“ a nenávidí je...

 

Martina se ani teď neubrání slzám, když o celém neštěstí mluví. Ale slabá není ani náhodou. Jen díky ní totiž Filip dnes například otočí hlavu za hlasem, když se k němu někdo skloní. Má dlouhatánské řasy, jako holčička. I jejich prostřednictvím komunikuje se svou matkou. Pokud souhlasí, zamrká. Když ne, nereaguje. Pro někoho prkotina, pro Martinu Němcovou obrovský krok kupředu.

 

 

Připomenutí Fakt o případu Filipa Němce
Filip Němec zůstal na školním výletě v červnu 2003 čtvrt hodiny pod vodou. Že jeden žák chybí, poznaly učitelky až podle zbylého batohu na břehu. Následkem poškození mozku Filip zcela ochrnul a po probuzení z kómatu je ve stavu tzv. bdělého bezvědomí. V červnu 2007 bylo Němcovým soudem přiznáno odškodné 15 milionů korun. Rodina doufá, že se Filipův stav alespoň trochu zlepší po transplantaci kmenových buněk. Ta by měla proběhnout letos. Odběr kostní dřeně a vytvoření kmenových buněk provedou vědci Ústavu experimentální medicíny v Praze, lékaři vimperské nemocnice pak buňky vpraví Filipovi zpět do těla prostřednictvím infuze.

Ne. Do dnešního dne ne.

 

Nic. Po čtyřech letech se nám za pedagogy školy omluvila ministryně školství.

Jsem povoláním švadlena a technik oděvní výroby. Pracovala jsem v oboru, než manžel spadl ze střechy. Je klempíř. Po úrazu byl čtyři roky doma, má za sebou třináct operací nohy. Když se dal dohromady, starala jsem se o jeho babičku. A když se to stalo Filipovi, přestala jsem na návrat do práce definitivně pomýšlet.

 

Je podřízen péči o Filipa. Musí dostat léky, krmím ho žaludeční sondou, takže veškerou stravu je třeba mixovat. Přebalím ho, pak s ním cvičím, aby mu neochabovaly svaly, přepolohuji ho… Na polohování máme i asistenčního psa, labradorského retrívra Elišku. Cvičíme několikrát denně, kromě základních cviků i na speciálním rotopedu s motorkem a na vertikalizačním stole. Večer, když Filip usne, vyřizuji různé úřední záležitosti. Až teď jsem si poprvé po čtyřech letech konečně přečetla jednu knížku.

 

Na hodinu denně sem chodí zdravotní sestra. Převáže mu žaludeční sondu, změří tlak, posoudí zdravotní stav, pomůže mi se základními cviky. Filip vyrostl, ztěžkl a já už to sama přestávám zvládat.

 

 

 

Oficiálně zatím ne. A víc než to zdravotnické mě zajímá sociálně-právní problematika. Až začne Filip chodit do denního stacionáře, možná se pokusím začít vzdělávat v tomto oboru. Protože v naší společnosti bohužel platí, že si musíte většinu věcí zjistit, prosadit a pak i zaplatit sami. A když se za něco bijete, musíte se bít tvrdě. Zatím všechno, co umím, mě naučili lékaři v nemocnicích.

 

Já tvrdím, že člověk si zvykne. Nesmím zmatkovat, musím si umět poradit. Když nastane problém, mozek začne šrotovat, jak z toho ven.

 

Především se teď s manželem téměř nevidíme. On je od rána do večera v práci, aby nás finančně zabezpečil. Péče o Filipa by se totiž z běžného rodinného rozpočtu nedala zvládnout. Nebýt sponzorů a jednotlivých dárců, nemohl by až do vyplacení odškodného Filip podstupovat léčbu, kterou podstupoval. Takže manžel je v zaměstnání a já jsem s Filipem. Řeším vše okolo léčení, zdravotních pomůcek i soudů. Každý děláme „to svoje“. Dušan mi řekl: „Dělej, co uznáš za vhodné. Ale nechtěj po mně, abych s vámi absolvoval soudy. Nemám na ně sílu ani žaludek.“

Ze začátku jsem měla problém manžela pochopit, ale teď už vím, že nemá cenu lámat to přes koleno. Každý není „buldok“.

 

Vždycky jsem si dokázala poradit a vyřídit, co jsem potřebovala. Ale buldok se ze mě stal až v posledních letech…

 

Nevím. Snad… Snad to, že možná bude líp.

Teď mě vůbec nic nenapadá. Že  bychom se třeba jeli někam podívat, ale to nejde.

 

 

 

Třeba naše Ťapka, ta dokáže udělat radost, viď? (Hladí čivavu šmejdící pod stolem.)

 

Ťapku dostal Filip před třemi lety jako dárek od babičky a Elišku nám před dvěma roky přivezla paní, která ji vycvičila přímo pro Filipa. Filip chtěl psa odmalička, ale manžel byl vždy proti. Na Ťapku přistoupil jen pokud bude u babičky a my si ho budeme během dne půjčovat. A víte, jak to dopadlo? Když jde Dušan večer spát, zavolá na Ťapku a ta si běží lehnout k němu do postele. Když se koupe, sedí Ťapka vedle vany a nábožně k němu vzhlíží.

 

Ti zvířata doporučili. Nedávno jsem zjistila, že v nemocnici ve Vimperku mají dokonce erárního kocoura! A to překvapilo i mě. Pacientům, kteří chtějí, ho dávají do postele. A lékařka mi nedávno řekla, že díky Ťapce naskočily Filipovi obranné reflexy.

 

Ona po něm běhá jako po chodníku. Už když byla malinká, tak Filipovi pořád olizovala obličej. Jemu to začalo po čase vadit a donutilo ho to bránit se. Snaží se ji odstrčit rukou a dokáže i zakňourat, když Ťapka nechce přestat. Psi také dokáží vycítit epileptické záchvaty. Jednou ležela Ťapka Filipovi za hlavou a najednou začala štěkat a utíkala od něj. Za čtvrt hodiny přišel epileptický záchvat.

 

To je naprosto vzorný asistenční pes. Dám Filipovi na zem matraci, opřu si ho o sebe a zavolám na Elišku. Přijde a hned ví, že bude pracovat. Lehne si a já ji nejvýš jen popadnu za packy a doopravím do ideální polohy. Filip na Elišce leží a ona se třeba tři hodiny ani nehne. Filip tak cítí její teplo, dech, zklidní se. Uvolní se tak křeče jeho svalů. Filip na Elišce někdy i usne a ona trpělivě čeká a drží.