„Když jsem ji srovnávala s první dcerou Kačkou, viděla jsem, že něco není v pořádku,“ začíná vyprávění Kateřina. „Říkala jsem to lékařům, ale ti mě považovali za úzkostlivou matku, takže se až za několik měsíců přišlo na to, že Terezka má nádor na mozku.“
Operaci podstoupila okamžitě, ale ztrátě zraku se zabránit nedalo, protože měla utlačené oční nervy. Následně se musela podrobit onkologické léčbě, jež trvala rok a půl. Většinu této doby strávila v nemocnici, kde s ní Kateřina mohla být jen přes den. „Oproti jiným maminkám jsem to měla lehčí v tom, že jsem byla z Prahy, a tak jsem se večer mohla věnovat Kačce.“
Na otázku, kdo jí v tak těžké době byl největší oporou, Kateřina upřímně odpovídá, že při ní stála maminka, příbuzní a kamarádky. Po krátkém zamyšlení dodává, že na manžela se spolehnout nemohla, protože měl problémy sám se sebou a o rodinu se příliš nezajímal. „Bylo to tehdy hodně náročné, ale já jsem si řekla, že se to stalo mně, protože já jsem schopná to zvládnout,“ vzpomíná na své krédo, které jí v nejtěžších chvílích dávalo sílu.
Nelehký návrat domů
Když Terezka mohla být po chemoterapii a radioterapii konečně propuštěna do domácí péče, byla to pro Kateřinu velká změna. Na jednu stranu pociťovala úlevu, že je největší nebezpečí zažehnané, ale zároveň se bála, jak zvládnou vstup do běžného života. Chyběl jí každodenní kontakt s lékaři, kteří měli Terezčin zdravotní stav pod dohledem. V humorné nadsázce vzpomíná na to, že si při návratu domů bezradně povzdychla, jak jen budou bez ranního krevního obrazu žít? Pak už zcela vážně dodává, že do nemocnice i nadále docházely na kontroly a u specialistů řešily zdravotní problémy, které se u Terezky projevily jako důsledek nemoci nebo léčby. Byla to zejména porucha funkce štítné žlázy a růstu. Kromě toho musela Kateřina tříletou Terezku učit věci, které jiné děti v tomhle věku už umí. „Na onkologii neřešíte, že má vaše dítě plíny místo toho, aby chodilo na nočník.“
Kateřina se svými třemi dětmi.
Šťastné období
Kateřina si včas uvědomila, že jejím životním úkolem je vést dceru k samostatnosti a ne si ji k sobě připoutávat přehnanou mateřskou péčí. Terezka je veselá a společenská, takže se jí okamžitě zalíbilo ve školce, kam začala chodit zhruba rok po návratu z nemocnice. Dnes navštěvuje 7. třídu speciální školy pro nevidomé. „Snad jen ta matika by mohla být trochu lepší,“ zasměje se Kateřina shovívavě.
Terezka si velmi rychle osvojila Braillovo písmo a v poslední době začala hodně číst. „Když se ale učí novou látku, tak jí to předčítám, je to pro ni snazší a rychlejší,“ říká maminka a vysvětluje, že učebnice, které mají nevidomé děti k dispozici, jsou ve dvojím provedení – v Braillově písmu a zároveň v klasickém vydání, což prý velmi usnadňuje domácí přípravu.
Společně s dalšími maminkami si cení toho, že škola nabízí speciální aktivity, jako je např. showdown – alternativa ping-pongu pro nevidomé, a zároveň pořádá akce jako ostatní základní školy, takže Terezka mohla absolvovat plavecký i lyžařský výcvik. Kromě sportu ji baví i vaření, ale to je jedna z mála činností, o kterých Kateřina říká, že při nich na dceru maximálně dohlíží, a přesto pokaždé trne hrůzou.
Další její obavou je Terezčina samostatná cesta do školy. „Tenhle úkol před námi momentálně leží. Problém je hlavně ve mně, protože Terezka by na to odvahu už měla,“ svěřuje se a říká, že nemůže zapomenout na to, jak se nějací tři školáci Terezce posmívali, a dokonce po ní plivli. Prý neviděli, že Kateřina s dvouletým synem v kočárku patří ke školačce s bílou hůlkou, a tak měli kuráž. Při zmínce o nejmladším Štěpánovi se Kateřina už opět usmívá a podotýká, že Terezka o svého brášku ráda a dobře pečuje. „Vidím, že by se jednou uměla postarat i o své vlastní dítě,“ říká spokojeně Kateřina. Je na ní znát, že si váží šťastného období, které konečně prožívá.