Ale ve skutečnosti je to mnohdy trochu jinak, a to „malinké“ musí s mámou prožívat její obavy a strachy. I tyto nepříjemné stavy se dají „ošetřit“ tak, aby miminku ublížily co nejméně.
Zprvu nechtěné děti
U žen, které otěhotní a otěhotnět nechtějí, přichází prvek zvažování: „Mám si nechat dítě, nebo mám jít na interrupci?“ Maminka Lenka k tomu říká: „Když vidím, jak je můj syn přecitlivělý a jak je na mě fixovaný, tak si nadávám, že to mám za to, že jsem se rozmýšlela, zda si ho nechám, nebo ne. Vždycky si to strašně vyčítám. Dokonce jsem měla stanovený termín potratu, ale nakonec jsem si to rozmyslela. A když je nemocný a mám o něj strach, tak si zase říkám, že je to trest, abych si uvědomila, jak moc mi na něm záleží.“
Z výpovědi maminky Daniely zase vyplývá, že také uvažovala o potratu, ale nakonec na něj nešla. Když jí pak posléze dělali obří ultrazvuk a pan doktor jí ukázal, kde má její holčička ručičky, nožičky, páteř a hlavičku, všechno viděla mnohonásobně zvětšené a uvědomila si, že jí v bříšku roste „člověk“, tak ji opanovala taková pýcha a radost, že zbytek těhotenství prožila naprosto úžasně, a porod byl ten nejkrásnější zážitek na světě.
Rada psycholožky: Už pouhé „přemýšlení“ vytváří emoce, něco se s naším tělem děje. Pokud se maminka rozhodne, že si dítě ponechá, tak by se měla začít chovat jako radostná matka. A „vysvětlit“ to všechno i miminku v bříšku – vést s ním jakousi vnitřní promluvu, například: „Ano, měla jsem jisté pochybnosti, ale to nebyly pochybnosti o tobě, ale o mně a mém životě.“ Maminky by si neměly zoufat a něco si vyčítat „do konce života“. I tohle prvotní „nechtění“ je možné dobře zvládnout, protože negativní emoce se dají ošetřit pozitivními.
Už jsem studoval!
Propadáte nervozitě ze zkoušek, z toho, jestli všechno stihnete do porodu? Stejné obavy kdysi měla i psycholožka Tamara Cenková… „Byla jsem těhotná v průběhu studia na vysoké škole, ve třetím ročníku. Můj synek, když jsem se chtěla učit a položila si skripta na břicho, začal v ten moment kopat takovým způsobem, že skripta začala na břiše skákat. Tak ta skripta nesnášel. Tenkrát jsme na koleji měli privilegium, že těhotné měly křesílko, ale ani do něj jsem si nemohla lehnout. I když jsem si lehla na bok, tak to nešlo, protože mě zase kopal do žaludku. Musela jsem se vždycky zvednout a vzorně usednout za stůl, břicho strčit pod stůl, aby skripta necítil, a pak jsem se teprve mohla učit. Tento přístup ke studiu mu zůstal po celý život… Vystudoval tak, jak vystudoval, udělal si maturitu a pak prohlásil: ‚Co bych si dělal vysokou, když už ji mám za sebou.‘ Pojmenoval si to sám, vůbec jsem ho k tomu nenaváděla.“
Rada psycholožky: I když je maminka ve stresu, který studium přináší (nebo také třeba stěhování, neshody v rodině), je dobré v ten moment přiložit ruku na břicho a říct: „Miláčku, tebe se to netýká. Já jsem velká holka, neboj, všechno zvládnu.“ Prostě své děťátko uklidnit.
Kluk holka, holka kluk
Další skupina dětí, které přicházejí na svět tak trochu „poznamenané“, je ta, když si rodiče hodně přejí holčičku, a on to je chlapeček nebo opačně. Takže se vlastně jedná o další případ „chtění nechtění“, i když trochu jinak. „Mám zkušenost, že když za mnou chodí děti, které zadrhávají, jsou to většinou druhorození chlapci, kteří měli být holčičky,“ říká doktorka Cenková a pokračuje: „Většinou jsou to kluci s krásnými vlasy a jemným obličejem, kteří jako by se v bříšku hodně snažili, aby splnili tátovi a mámě jejich přání. Vždycky říkám rodičům: ‚No pochopte, když jste si přáli, aby byl za holku, tak proč by se s vámi bavil, když je kluk.‘ U druhorozených holčiček, které měly být za kluka, zase pozoruji to, že mohou být buď bojovné, energické (jako by měly v sobě kus chlapce), nebo naopak úzkostné, přecitlivělé, obvykle nemají dostatečně velké sebevědomí a mívají problémy
ve škole.“
Rada psycholožky: Bude to holka, nebo kluk? A není to jedno? Hlavně že se vám narodí zdravé a pohodové dítě. Miminku nemusíte říkat konkrétním dívčím nebo klukovským jménem, stačí pojmenování miláčku, knoflíčku a podobně.
Rada doktorky Tamary Cenkové pro všechny nastávající rodiče:
Zkuste si představit, že jste v nějaké místnosti, jste tam sami a slyšíte zvenku zvuky. A když už v té místnosti musíte být, co byste rádi slyšeli? Určitě to, že vás má někdo rád, těší se na vás, říká vám samá hezká slova. Například: „Ještě tady u mě chvilku buď, ať mi v bříšku hezky vyrosteš.“ Určitě byste v té místnosti nechtěli slyšet nadávky, křičení a další nepříjemné zvuky.