Sám doma?!

„Tak od zítřka...“ Strčíme mu klíč a pustíme to z hlavy… Tak takhle ne, to si koledujeme o malér.
Sám doma?!
Pokud si myslíte, že když necháte svého syna doma bez dozoru, rozjede se jako Kevin ve filmu Sám doma, jste na omylu. Ten si vždycky věděl rady. Dobré úmysly se mu však vždycky tak nějak vymkly a výsledek? Katastrofa. Takových „výkonů“ však naštěstí není schopen nikdo, ani ten největší rošťák. Je-li ovšem váš hošík jen trochu živější, můžete se nadít pěkných věcí. A dokonce i buchtička, u které jsme byli zvyklí, že kam ji postavíme, tam zůstane, se může nečekaně vybarvit.

Jako tygr v kleci?
Každý zoolog vám řekne, že vypustit tygra z klece bez přípravy možné není. Šelmu je třeba nakrmit, aby se nevrhala na živé kolemjdoucí, neslupla je k obědu nebo neponičila celý výběh. Aby váš školáček doma nenatropil škodu, měl by vědět, co se má a co ne. „Dobré“ nápady nemusí být vedeny utkvělou myšlenkou obrátit byt vzhůru nohama, ale třeba jen usnadnit mámě život – třeba tím, že usmaží palačinky. Jenže odkoukat něco je jedna věc a pustit se do toho sám a bez pomoci dospělých druhá. Proto psycholožka Jana Procházková doporučuje: „Když už se rozhodnete nechat dítě samotné doma, nejdříve to vyzkoušejte.“
 
„Nechat ho doma? To bych se zbláznila.“ Janin třináctiletý František musí po škole, po kroužcích k babičce a tam si ho vždycky cestou z práce vyzvedne. Nic nedá na to, že se mu kluci ve škole posmívají. Když loudí, máma ho neúprosně odbude: „Dokud ti nebude patnáct, nespustím tě z očí. Ještě bys zvlčil.“ Kluk je typický vzorňák. Dobře se učí, nikdy nic neprovedl. Teď si ale začíná stavět hlavu. Zatímco Jana to svádí na pubertu, psycholožka Jana Procházková to vidí jinak. Zná prý rodiče, kteří své děti nespustí z očí ani v patnácti. Večer nejdou do kina, do divadla, nikam se nevypraví bez nich, prý aby se něco nestalo. „To už je podle ní opravdu za hranicí únosnosti.“

Lustrovat? Ano, či ne?
Jako v akváriu? Pravděpodobně by nikdo z nás o takovou „výhodu“ nestál. Jak by bylo dospělému, kdyby ho pořád měl někdo pod kontrolou. Manželky své muže nebo manželé své ženušky samozřejmě někdy nehorázně „lustrují“, ale pořád je to rovnoprávný vztah, ve kterém si to mohou vyříkat, vysvětlit. Dětské protesty se však většinou míjejí účinkem.
 
Milena takové matky, které své ratolesti nespustí z očí, považuje za nenormální. Roční Barborku odpoledne dá do postýlky a jde si nakoupit. „Ze zkušenosti vím, že spí minimálně dvě hodiny a za tu dobu všechno hravě stihnu.“ To, že by se dítě mohlo vzbudit a něco se mu stát, si nepřipouští. „Prostě by chvíli řvala, no a co,“ oponuje. Také by se jí ovšem mohla hlavička dostat mezi žbrdlení, mohla by si při pokusu dostat se z té klícky, natlouct, mohla by při „putování“ bytem otočit kohoutkem plynového sporáku, mohla by… Dítě není stroj. Není to robot, kterého člověk naprogramuje a jede jako hodinky. Nakonec i ten se může porouchat. A vaše dítě? Může ho rozbolet bříško, může začít zvracet, dostat záchvat. O psychické újmě z pocitu opuštěnosti nemluvě.

Za náhodu nemůžeme...
Odkdy mohou být vlastně naši potomci doma sami? To je podle psycholožky Jany Procházkové zcela individuální. „Pod tři roky v žádném případě, to je životu nebezpečné. U dětí do šesti let se o tom dá diskutovat, ale stejně bych je v bytě bez dohledu nenechávala. Musíme je na to nejdřív připravit, natrénovat to s nimi, a ne je hodit do vody a myslet si, že budou plavat.“ Když s rodiči menších i větších dětí toto téma probírá, říkají prý: „Když se náhodou něco stane, stejně to neovlivníme.“ „Na děti číhá spousta nástrah. Před náhodou je samozřejmě ochránit nemůžeme, ale nebezpečí bychom měli minimalizovat. Mít neustále v hlavě, co pro ně je, a především, co pro ně není vhodné. A proto je musíme dobře znát.“
 
Ondra zůstává sám od devíti let. Co dělá? „Po škole umyju nádobí od rána, udělám si úkoly, pak jsem na počítači.“ Je to klidný, opatrný a zodpovědný kluk. Markovi je stejně. Také on se vrací do prázdného domova, jen někdy o „chvilku“ později, než by měl. Rád se prý toulá. „A někdy je dům jako po výbuchu,“ rozčiluje se jeho přísný tatínek. Ne že by chtěl tropit alotria, ale často neví coby. Je mu tam smutno, necítí se dobře, a tak se pouští do „pokusů“. Už „ví“, jak dlouho hoří svíčka, kolik vody se vejde do vany... Zatím u nich ještě nehořelo, ale sousedi pod nimi byt už vytopený měli.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Bez tréninku raději ne!
Dát dítěti klíč na krk a ponechat ho osudu? „Pokud je to pro ně – na druhém stupni – bezpečné, proč ne? Proč by nemohlo zvládnout úkoly, které mu rodiče nachystali,“ ptá se Jana Procházková. „Samozřejmě je třeba nejprve všechno promyslet. Než mu ten klíč na krk dám, musím ho natrénovat. Nejdřív by ho měl někdo doprovázet domů, pak jít kousek za ním, pak ještě za delší chvíli a nakonec může být doma samo. A jestli zjistím, že mi neříká pravdu, nebo si vymýšlí, pátrám, proč ji neříká. My se hned ale většinou rozkatíme, že lže. Nějak nám nedochází, že jsou i děti, které nejsou schopny dorazit domů tak, jak řekly, protože na cestě ze školy potkají veverku nebo obrovský bagr.“
 
Když máma s tátou zjistí, že cesta dítěti ze školy trvá místo pěti minut půl hodiny, Jana Procházková doporučuje, aby se zajímali, jak ten čas vyplňuje. „Taky se mu nemusí chtít domů, protože se tam cítí stísněně, neví si tam rady.“ A další možnost. Mějte se na pozoru, pokud se zapovídává s cizími lidmi, zve domů někoho, o kom nemáte ani ponětí…“

Přepadovka nezaškodí…
Na první pohled je všechno OK. Ale když projdete bytem a upřete pozorné oko do všech koutů, dojde vám, že měl v „drápcích“ vaši šperkovnici a zapomněl tam vrátit zlatý náramek, savem cídil umatlaný stolek v obyváku, nebo s tlupou neohlášených kamarádů vyhazovali pytlíky s vodou z jedenáctého patra. Škody sice do tisíců nejdou, ale co kdyby…
 
Možná by nebyl od věci letecký den. Dětem se to asi moc líbit nebude, ale Jana Procházková zastáncem takových „kontrol“ je. „I přepadovka má ovšem svá pravidla. Nikdy by rodiče neměli vletět do bytu a pátrat, co zas jejich potomek provedl. Měli by se jít ubezpečit, že je jejich ratolest v pořádku. „Věřte, že dítě pozná, jestli ho chcete nachytat na švestkách – a to jde skoro vždycky,“ vysvětluje. Jakou formu zvolit, aby to tak nevypadalo a dítě se necítilo jako na rožni? „Mohu třeba říci: Dnes mi to vyšlo, a tak jdu dřív. Těšila jsem se na tebe. Co děláš? Pojď, půjdeme spolu připravit svačinu… A i když nedělám přepadovky, zdálky to hlídám a domýšlím. Jestliže jsem před klukem jeden den rozdělávala oheň v krbu, nemohu druhý den nechat sirky ležet na stole. Když mu řeknu, ohřej si jídlo a nemá to nacvičené, může být pěkný průšvih, když dá do mikrovlnky talíř se zlatým lemováním. Zodpovědný rodič se snaží vychovávat sebevědomé dítě, ale přitom budovat záchytnou síť.“

Dobrý úmysl = průšvih?
A ještě jednu věc doktorka Procházková zdůrazňuje. Když zadáte dítěti, co má doma udělat po příchodu ze školy, mělo by vědět, jak vaše úkoly splnit. Zapne sice pračku, jak jsme mu řekli, ale nenapadne ho dát odtokovou hadici do vany. Nejprve ho to musíme naučit, pak mu to můžeme svěřit. Jedna maminka prý chtěla po tatínkovi, aby jí opravil stůl a on se k tomu pořád neměl. „Snaživý chlapeček se jí chtěl zavděčit a odpoledne, když nebyl nikdo v dohledu, vytáhl elektrickou pilu a šel na to,“ vzpomíná. „Nejenže stůl poškodil, ale ještě si uřízl prst. Chtěl udělat radost, ublížil si a nakonec dostal vynadáno. Dobré úmysly jsou někdy dlážděny průšvihy,“ dodává. A když dítě necháme být a sami všechen svůj volný čas trávíme u bedny, nebo počítače, najdeme ho tam pravděpodobně po návratu z práce také. Je zbytečné se na něj kvůli tomu zlobit.

Smajlík je pro radost
Negativní upozorňování je špatné. To už se ví podle Jany Procházkové dávno, ale u nás se bohužel pořád ještě hodně nosí. „Umíme říkat, co ne, ale neumíme říci, co ano. Co takhle třeba na „vzkazovník“, který objeví, až bude doma sám, namalovat sluníčko, smajlíka a napsat: pusu, máma…“
 
Názor odborníka
 
PhDr. Jana Procházková

Pro většinu dětí být sám doma znamená odpočinout si od rodičů, užít si. Stává se, že některým dětem to naopak nesedne?
Běžně citlivé dítě by mělo umět samotu unést, ale je zapotřebí ji s ním natrénovat. Úzkostnější dítě se samo doma – a je jedno jestli odpoledne nebo večer – nemusí cítit dobře. Třeba kvůli naší vypěstované závislosti na něm a kvůli našim obavám o něj. Může se cítit nešťastné, může být agresivní a vybíjet si svoji nejistotu na spolužácích, kamarádech, ale třeba i na nás, rodičích. Jeho odmlouvání, neposlušnost, nevšímavost může být i jakýmsi voláním o pomoc. Pro svůj pocit bezpečí potřebuje mít kolem sebe někoho živého. A když ho nemá, raději se – aby se doma netrápilo (nebo nenudilo) – poflakuje někde venku. Každé dítě je jiné. Má jiné nároky vývojové i výchovné. Rodiče v tom bohužel tápou, na ty spolehlivé a úzkostnější děti kladou někdy nepřiměřené nároky. A jejich protipól nechávají osudu s tím, že to nějak dopadne. Když nedáme dítěti důvěru, nezvládne to. Bez důvěry se být nedá, ale mezi důvěrou a bezbřehou naivitou je velký rozdíl. Staré známé „důvěřuj, ale prověřuj“ je nepopulární, ale pořád má něco do sebe….
 
Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články